Září 2018

Má první konference

8. září 2018 v 13:20 | HanisShka |  Můj deníček
Jak tomu bývá, máte někdy pocit, že už se v práci nemůžete posunout dál. Jednak z toho důvodu, že na sebe máte nabaleno tolik povinností, že byste si nedokázali představit ještě nějakou práci navíc, jinak byste museli v práci trávit dny i noci.

A pak z druhého pohledu, kdy opravdu máte šéfa na nic, který vás prostě drží na jedné jediné pozici, nepřidává peníze ani práci a vy se dostáváte do takzvaného stereotypu. A to se mi naštěstí vyhnulo.

S prvotní vyhlídkou nastoupení do práce jako asistentka obchodního oddělení v jedné, zatím, nejmenované firmě, jsem měla výhledy spíše základní. Prostě budu sedět u počítače, vystavovat faktury, komunikovat se zákazníky, zadávat objednávky a všelijaké takové ty základní kancelářské povinnosti.

Opak se po nějaké chvíli stal pravdou. Najednou to nebylo jen papírování, byly to webové stránky, grafická podpora společnosti, marketingové zázemí a já si uvědomila, že už nejsem jen ledajaká asistentka obchodního oddělení.

Postupem času vzrostlo množství práce a naštěstí to vyvolalo i jiné své zvýšení náležitostí k tomu. Nakonec jsem myslela, že skončím tak, že si budu vybarvovat své produkty pro potřeby obchodního oddělení, tvořit katalogy, marketingové prospekty a dělat záložní podporu i v tom, že jsem ve své práci rychlá.

A co mě nepřekvapí? Mohla jsem jet na konferenci, kde jsme působili jako vystavovatelé produktů naší společností. A světe div se? Bavilo mě to! Poslední dobou sice nejsem ten typ člověka, který se rád usmívá, ukazuje, komunikuje s lidmi a zve je na společnou konverzaci, ale tam se patrně probudilo mé staré já a zase jsem mohla využívat toho, že aspoň v některých hloučkách lidí jsem se stala středem pozornosti.

Tím bych chtěla tento článek ukončit a říct vám jeho pointu. Nejde o to, jakou pozici děláte, jestli máte výhled na kariérní růst nebo ne. Pokud ale máte solidárního šéfa, který někdy má sice své dny, tak můžete zažít to, o čem si jiní mohou nechat jen zdát. A já se těším na další konferenci příští týden.

Vaše HanisShka

Dukanova dieta - dlouho to tu nebylo?

7. září 2018 v 17:15 | HanisShka |  Můj deníček
Zdravím,

ani jsem se vám nepochlubila, když jsem napsala asi dva články o Dukanově dietě, jak jsem vůbec dopadla.

Asi začnu tou lepší stránkou. Prvních 6 dní byla katastrofa. Člověk, jako já, který je závislý na sladkostech a nedokáže si život bez nich představit, opravdu trpěl. První tři dny se pomalu nedaly přežít, ale když jsem zjistila, že i za 3 dny jsem shodila asi 2,5 kg, začala jsem mít větší zájem. Po 6 dnech byla dole má první 4 kg. Po měsíci se z toho stalo 10 kg, po 2 měsících se to začalo nepatrně zpomalovat a po 3 měsících jsem měla dole 22 kg. A tím jsem skončila.

S přítelem se začlo až moc jezdit do kina, na večeře s přáteli (hlavně čína a pizza), nechybělo KFC ani Mc'Donalds a už to jelo. Váha se pomalu zastavila a po dalších 3 měsících se obrátila zase nahoru. A můžu si za to sama. Nevydržela jsem, nedokázala jsem už dlouho odmítat jídlo s tím, že se na ostatní budu jen dívat, jelikož jsme jezdili do restaurací, kde jsem si nemohla dát nic grilovaného, žádný zeleninový salát...

A tak jsem se nyní asi vrátila zpět na původní váhu. Možná ne, asi mi ještě 10 kg do původní váhy chybí, ale už se nevejdu do některého oblečení, které mi předtím bylo buď akorát nebo natěsno.

Naštěstí jsem dostala brilantní nápad. S naším novým životem (o kterým napíšu až v dalším článku) jsem se rozhodla přemluvit svého přítele a znovu vejít do Dukanovy diety s tím, že už v tom nebudu sama, co se týče ostatních aktivit (jinak v tom byla celá má rodina, ale když jedete s přítelem často pryč, o to je to horší). Když si to tak zpětně vezmu, bohužel na mě bral ohledy jen ze začátku.

Tímto bych si chtěla slíbit, tímto článkem, že začínám znovu a tentokrát budu mít svých vysněných 75 kg!

Vaše HanisShka

Že by návrat?

5. září 2018 v 16:15 | HanisShka |  Můj deníček
Ano, už to tu bylo několikrát. HanisShka slibovala návrat, dva až tři dny psala články a pak se na to zase vybodla. Už ani nepíšu povídky. Z holky, která s rozzářenýma očima sledovala, jakou má návštěvnost a hlavně ZPĚTNOU VAZBU ve svých 15 letech, se stala 24 letá koza, která doufá, že jednou se aspoň trochu znovu vyšvihne na tom blogu.

A když ne na blogu, tak aspoň vydá knihu.

A když nevydá knihu, tak aspoň složí, nahraje a nazpívá svou vlastní písničku.

A když už nesloží, nenahraje a nenazpívá svou vlastní písničku, bude mít alespoň pohádkovou svatbu.

A když už nebude mít svou vysněnou pohádkovou... to už by stačilo, v jednom článku je toho pesimismu až až...

Každopádně si myslím, že můj život začíná být zajímavější, než předtím. Vlastně on začal být zajímavý od té chvíle, kdy jsem si rok po mém nevydařeném tříletém vztahu našla přítele, který je schopný mi splnit cokoliv, co mi na očích vidí (teda až na to hlazení zad po večerech...).

Myslím, že už zažívám mnoho věcí, o které stojí za to, se s vámi podělit.

A když už to za to nestojí... aspoň budu mít svůj veřejný deníček, na který se po několika letech podívám, usměju se a řeknu, že aspoň tohle bylo mé mistrovské dílo.

S pesimismem končím, to bylo jen něco na úvod. Těším se na vás v dalším článku a doufám, že se alespoň trochu dostanu zpět do vašeho podvědomí.

S pozdravem, Vaše HanisShka

Snaha o miminko

4. září 2018 v 16:02 | HanisShka |  Můj deníček
Vždy mám jednou za čas takový menší záblesk, srdce zaplesá a zavede mě na blog.cz. Jak už tomu tak bývá, tento záblesk bude trvat jen chvíli a pak zase zmizí. Proč ale nevyužít rovnou tématu týdne, když se k mému "znovuzrozenému" článku opravdu hodí?

Nejprve jsme to tajili. Tajili jsme s přítelem to, že se snažíme o miminko. Oba jsme na to urputně mysleli a těšili se, že to bude tak jednou, dvakrát a dětátko bude na světě (tedy v bříšku), ale opak je pravda. Snažíme se už bezmála 8 měsíců a ani dovolená, kdy jsem úplně vypla, nepomohla.

Ale někdo si může říct "To je ještě málo holka, to bude dobrý...". A má pravdu, případů, kdy se vlastně snažíte o mimi více jak rok nebo dokonce dva roky, těch je opravdu mnoho a i doktorka mi řekla, že 8 měsíců je ještě málo.

Každopádně tímto článkem jsem chtěla říct, že naděje umírá poslední a i když z toho někdy jste opradu na dně (a teď nemluvím o naší snaze o miminko), můžu vám říct, že se to obrátí a bude to dobrý.

Podělte se i vy o to, jak jste se snažili o miminko, tedy pokud tento článek zrovna nečte 16 letá holčina. A podělte se také o to, copak z té snahy vzniklo, protože věřím, že se to jednou povede každému, ať už jakýmkoliv způsobem.

S pozdravem, Vaše HanisShka