Září 2017

Znáte takový ten pocit pravé lásky?

18. září 2017 v 9:33 | HanisShka |  Můj deníček
Znáte ten pocit, kdy si myslíte, už víc zamilovaný býž nemůžete?

A znáte ten pocit, kdy si uvědomíte, že opak je pravdou?

Můj přítel má problémy mi říct věci ohledně citů do očí a tak raději volí tu psanou mluvu, i když se vidíme každý den a činy to dávají jasně najevo, naše pocity.

Každopádně... asi jsem zjistila, že jsem se opravdu zamilovala. Že tohle je ten pravý. Ten pocit, kdy čtete ta nejkrásnější slova na světě a nevědomky při tom brečíte. Ten pocit, kdy vám sama od sebe vyskočí po těle husí kůže a zjistíte to až tehdy, kdy se podíváte na chvíli mimo a pohled zabloudí na vaše ruce. Ten pocit, kdy vidíte ta bezpečná a zároveň nebezpečná slova, že vy jste tím jediným člověkem, kterého vaše polovička chce.

A když po přečtení těchto slov ucítíte strach? Obavu, aby se něco nepokazilo? To je asi to nejlepší, co můžete cítit. Protože tím ještě víc zjišťujete, že právě on za to všechno stojí!

Tenhle pocit jsem nikdy v životě nezažila, až teď. A proto mi přišlo rozumný, o tom napsat.

Raego je zpět v ČR aneb jak konečně poznal mého přítele

4. září 2017 v 13:30 | HanisShka |  Můj deníček
Raego je po roce zpátky v České republice. Strašně jsem se na něj těšila, protože spojení jen přes messenger - bylo to utrpení, co si budeme povídat.

Vrátil se zpět člověk, na kterého jsem se vždy mohla spolehnout a on, doufám, na mě také.

Když jsme si spolu volali, poznal snad všechna má odbobí - od rozchodu s Filipem, přes veškeré osobní problémy až po seznámení s budoucím přítelem a následné vkročení do nového vztahu. Hrozně jsem se těšila, až ho Raego pozná a až přítel pozná Raega.

Myslím, že více se k tomu už říct nedá. Přítel o tom natočil vlog a tak se můžete podívat, jak to v Pelhřimově probíhalo.


Jedna z nejtěžších zkoušek v mém životě!

4. září 2017 v 11:17 | HanisShka |  Můj deníček
Jelikož je můj život dlouhý teprve 23 let, je jasné, že toho za sebou ještě moc nemám. Od 18 jsem stále v té stejné práci, stále bydlím u rodičů a vesměs toho moc zodpovědného na sobě nenosím, když nebudu počítat soukromé problémy.

Teď ale stojím před prahem, který se bojím překročit.

Jedná se o to, že již 5. rokem pracuji u stejné společnosti a myslím, že mé výkony a zvyšující se zkušenosti a nároky na pracovní náplň, by mohly odpovídat vyššímu platovému ohodnocení v základu (ne v prémiích, když dojde do tuhého - hypotéka, mateřská atp. - vše se počítá ze základu a nikoho nezajímá, že dostávám i prémie). Dnes je ten den D, kdy se půjdu s paní šéfovou dohodnout na nových podmínkách.

Z čeho mám vlastně strach? Nemám strach z toho, že si tímto podkopnu nohy a přijdu o práci, což by bylo nepřípustné - jde o to, že tuhle společnost mám opravdu ráda a nechci z ní odejít, ale ne za cenu toho, že se má práce bude navyšovat a mé ohodnocení zůstane stále stejné. To se prostě nedělá a vím, že o mě mají zájem i v jiných pracích, kde bych na tom s penězmi byla daleko lépe - byla bych v tom českém "průměru" (který nevím, kde se bere, protože většinu lidí, co znám, je tedy hodně podprůměrný).

Držte mi tedy palce a určitě dám vědět, zda jsem uspěla nebo zda si musím hledat novou práci.

Jak jsme se museli dostat z Anděla na Černý most za 20 minut!

1. září 2017 v 18:00 | HanisShka |  Příběh ve fotografii
Milí drazí. Byl to ten nejlepší a zároveň nejhorší a nejdražší den v mém životě.

Poprvé v životě jsem viděla naživo pražský Vánoční stromeček na Staromáku - nic výjimečného, ale na druhou stranu to výjimečné bylo.

Byla jsem tam se svým přítelem, se kterým jsem chtěla strávit hezký večer v Praze (kam se opravdu jen tak nepodíváme). Později večer jsme měli jít do kina na Underworld 5, ale na Černém Mostě byly nevyhovující hodiny.

A tak jsme se rozhodli, že pojedeme na Anděla a ještě předtím, než půjdeme na film, si projdeme obchody, skočíme si na večeři a tak podobně. Vzali jsme tam s sebou i svou kamarádku.

Tak trochu jsme ale nepočítali s tím, že metro zavírá před půlnocí a že se musíme dostavit na Černý Most dříve, než nám zavřou parkoviště a otevřou ho až ve 4 hodiny ráno. No, poslední metro jsme samozřejmě nestihli. A za 20 minut jsme museli po Praze nějakým způsobem zvládnout cestu na Černý Most. Ale jak, když jsme chudí jak kostelní miši a musíme počítat každou korunu...