Březen 2014

One Republic & Midnight city LIVE v Praze - náhoda?

3. března 2014 v 23:10 | HanisShka |  Můj deníček
písnička Minight City začíná ve 3:55

Jo, udělala jsem si radost a s přítelem (původně jsem měla jít s mamkou) jsme si začli na OneRepublic živě - 16. února 2014 v Incheba Aréně v Holešovicích.

Musím uznat, že ten večer jsem z koncertu měla rozpolcené myšlenky. U mě je špatné to, že si to štěstí uvědomuju až příliš pozdě.

1. věc, která se mi ale vůbec nelíbila. Byli jsme dokonce i blíž, než je natáčeno toto video (byli jsme v 5. řadě od pódia?)... a z celého toho koncertu jsem Ryana (hlavního zpěváka) viděla (když to sečtu) max. 15 minut - a to je sakra málo.

Naštěstí u OneRepublic je zážitek je už jen naživo slyšet a tak z toho mám teď až moc dobré pocity. O tlačenici před arénou (nebo spíš za?) se nebudu ani zmiňovat. Předběhli jsme pěknou řádku lidí.

Jenom mi bylo líto, že měli to pódium tak nízko a že lidé kolem jsou prostě bezohlední. Asi v půlce (brzy, že?) představení jsem přišla na to, že na lidi okolo asi začnu kašlat, protože když jsem si dávala pozor, abych se na nikoho necpala, ti za mnou na to suveréně kašlali. Takže jsem se tak trochu nechala strhnout davem.

Ale co mi udělalo největší radost? Krátce po 3:55 je tam slyšet takové hysterické zakřičení... ano dámy a pánové, to jsem byla zřejmě já... :D

Určitě mnoho z Vás vidělo film Mrtví neklidní - je to strašně romantický a strašně se mi to líbí (pro mě kombinace hnusných zombies s napůl nesmrtelnou láskou - VRAŽDA!). V tomto filmu byla ve 3/4 filmu puštěna hudba od M83(zastavte mě jestli kecám nesmysly) s názvem Midnight City.

Zamilovala jsem se do ní. TOTÁLNĚ! Ale nesháněla jsem se po ní, neposlouchala ji dál. Prostě jsem měla pocit, že jsem něco chtěla udělat, že mi něco chybí (a když se do nějaké hudby zamiluju, pak mi sakra chybí, i když nevím, co to za hudbu bylo!). O půl roku později jsem slyšela tu písničku v reklamě na auto (značku si už vážně nepamatuju)... druhý den jsem tu písničku slyšela v televizi taky a myslela si, že je to stejná reklama... ale ne, to byla reklama na prací prášek (značku si taky nepamatuju!! :D).

A tak bylo rozhodnuto. Tu jsem si prostě naposlouchat musela. A tak jsem se do ní zamilovávala ještě víc a víc.

Dva dny na to, co jsem byla bezmezně zamilovaná do té písničky, byl koncert OneRepublic a já najednou chtěla jít na koncert M83 - byl by to také úžasný zážitek.

A zrovna při písničce Good Life mi to vynahradí?

Popravdě. V tu chvíli jsem měla srdeční infarkt a myslela jsem, že tam začnu brečet radostí. Tímhle mixem si totiž u mě šplhli až tak, že i kdyby začali hrát metal, tak je budu poslouchat.

Příběh podle skutečné událost - vyvolávání duchů

3. března 2014 v 22:53 | HanisShka |  Můj deníček
Vím, že s takovými věcmi by si lidé neměli zahrávat. Věděla jsem to i předtím.

Nestalo se nic vážného, ale stalo se něco, co mě donutilo konečně uvěřit.

Bylo mi 12? V té době jsem si myslela, že jsem Bůh ví jak velký machr a že všechno zvládnu napoprvé. Často jsem četla o médiu, které dokáže komunikovat s duchy prostřednictvím trojúhelníčku z nějakého speciálního dřeva (vážně si tyhle věci už nepamatuju, je to 6 let zpátky) a abecedy.

Sešly jsme se s jednou kamarádkou... snažily jsme se v pokoji udělat co největší tmu, ale za bílého dne to opravdu není lehké, když ve vedlejším pokoji máte mamku, která se kouká na film na počítači a může slyšet každého vaše slovo a skrz prosklené (ne úplně průhledné) dveře může vidět vaše siluety a co víc, osvětlení pokoje (taky jsem se pak nevyhla otázkám: proč jste měli zataženo?!).

Ale nějak se nám podařilo udělat si takové přítmý v tom pokoji.

Tak jsme začli nejprve s tím médiem. Samozřejmě, co myslíte? Byla jsem úspěšná? Ani náhodou :D Bylo to vtipný, jak jsem si myslela, že jsem mistr světa ve všem a v tomhle jsem tak pohořela. No, od toho jsme upustili.

Popravdě nepotřebovali jsme svíčky, nic.

Přešli jsme na "normální" vyvolávání - spojení rukou, zavření očí a odříkávání jednoduchých slov: "Vyvoláváme tě... tebe a tebe..." Vyvolávali jsme kamarádčinýho dědečka.

No... dlouhou dobu, co to kamarádka odříkala, se nic nedělo. Požádali jsme o nějaké znamení podruhé... přibližně pár desítek vteřin se nic nedělo. Chtěli jsme to zabalit (napsali jsme si dokonce i takovýto odvolávací zaříkadlo)... no... a potom mi spadla fotka.

Na poličce, zavěšené na zdi, jsme měli hodně pevných obalů a mezi nimi jsem měla zandanou fotku, aby nespadla. Nutno podotknout, že okna byla zavřená a průvan být taky nemohl. Druhá kamarádka seděla venku, mamka byla vedle v pokoji a nikdo jiný v domě nebyl.

No, určitě jste uhodli to, že ta fotka opravdu z ničeho nic spadla. A můžu vám říct, že i tahle pouze malinká věcička... nás pěkně vystrašila. Odříkali jsme větu na odvolání a rychle vypadli z pokoje ven za druhou kamarádkou.

No, kéž by to bylo všechno.

Doteď si spíš říkám, že to bylo jen tím, jak jsme přešli z vnitřku domu ven do lehkýho vánku. Že ta fotka byla na krajíčku a spadla zrovna v tu náhodnou chvíli.

Vyšly jsme ven za druhou kamarádkou... chvilku jsme tam tak seděly všechny tři na houpačce a nic neříkali. Začali mě svědit tváře, pořád jsem se škrábala. A pak jsem si všimla, že se škrábe i ta kamarádka, se kterou jsem jejího dědečka vyvolávala. Když jsem se jí zeptala, jestli jí něco svědí, odpověděla, že celé tváře.

Mám pár teorií z nichž jsem vám už většinu řekla. Stále nevím, jestli tomu, co se stalo, přikládat nějakou paranormální důležitost - připadá mi to spíš až moc směšný. Mé poslední dvě teorie - kamarádčin dědeček se nás snažil profackovat, co jsme to dělaly za kravinu A NEBO to byl opravdu přechod z tepla domu do chladnějšího prostředí.

Musela jsem se o to podělit. Zrovna jsem dostala chuť číst si nějaké strašidelné příběhy a tenhle jsem ještě nikam nezaznamenala.

Takže se nebojte, nepokouším se tu o nové povídky, o nové příběhy, o další rozvíjení mých "schopností" psát příběhy... opravdu jsem se jen chtěla podělit o něco, v čem mám spoustu teorií a nejvíc by se mi asi líbila ta, že jsme byly profackovány jejím dědečkem :D