V pondělí byla zase škola. Justin měl další povinnosti. Hlavně se teď věnoval přípravám na Vánoční album. No, už byl taky říjen, co si namlouvat. Ten den jsem ho vůbec neviděla. Ale otravovat jsem ho nechtěla, takže takové ty ukvapené filmové scény, jako že zavolám jeho matce a zeptám se, kde je, dělat opravdu nebudu.
Ve škole jsem poznala mnoho nových lidí. Nastávalo totiž období výměnných kurzů. I já měla možnost odjet do ciziny. Přesněji řečeno do Evropy... a ještě přesněji... do České republiky. Justin by sice pochopil, proč bych tam chtěla, ale maminka mi volala, že je teď mimo Prahu - přestěhovala se do jejich hlavního města -, takže bych ji tam stejně nezastihla. A byla to škoda. Zajímalo by mě, kde vůbec je.
"Takže, ty jsi z České republiky?" zeptala jsem se jedné dívky, která mě ještě před chvílí požádala, zda ji nedoprovodím do učebny anglického jazyka.
"Ano, jsem. Ale nejsem dobrá v angličtině. To jde snad slyšet," zachichotala se a zívla si.
"Koukám, že tě to tu ani moc nebaví," pousmála jsem se a dívala se na hlouček kluků ze čtvrťáku.
"Promiň, můžeš mi to pomalu zopakovat?" poprosila mě a bylo vidět, že tuhle větu použila nejméně tisíckrát. Co takhle se s ní začít bavit česky? Třeba pořádně otevře pusu.
"Koukám, že tě to tu moc nebavit," pousmála jsem se znovu, i když jsem věděla, že tam nějaké ty chyby prostě jsou. Ale co na plat. Člověk, který žil v jejich zemi jen půl roku a pilně studoval jejich jazyk, to prostě nebude umět tak dokonale, jako oni.
"Cože? Ty umíš česky?" zasmála se a totálně otevřela pusu dokořán. "Jakto?"
"Půl roku jsem žila v Český republice," usmála jsem se a zastavila se. Teď opravdu nemám náladu na posměchy, že můj přítel je jak přiteplenej Ken. Slýchávám to každý den, každou hodinu a skoro i každou minutu, když zrovna nemáme přísný učitele.
"Aha... proč jen půl roku? Máš tam někoho blízkého?" Když ona mluví v češtině, rozumím jí perfektně. Ale když mám odpovídat, je to horor.
"Ne. Teď mi tam žít mamka s přítel. Já tu žít s přátelé a s přítel."
"Mluvíš opravdu legračně. Ale R a Ř umíš vyslovit perfektně," zasmála se dívka. "To ten přítel za to opravdu musel stát, když nežiješ se svou mamkou."
"Měli jsme rodinnou nehodu. A podmínky byly moc špatné." Myslím, že anglicko-česká mluva se taky často vyplatí.
"Tak tenhle jazyk mi nejvíc vyhovuje! S tebou si vážně budu rozumět," pousmála se holčina, ale pak zvážněla. "A co se vůbec stalo? Mimochodem, nemusíme tu stát. Já mám za chvíli hodinu," řekla trochu nervózně. Chápu ji. Je tu první den... a to je to nejtěžší, když tu není ani se svými kamarády.
"Je to na dlouho. Tak tedy jdeme, ale neposlouchej ty kluky, jo?" pousmála jsem se, protože to fakt nebude zrovna dvakrát příjemné. Já už si zvykla. Na bránění už taky nemám sílu. Je to zbytečné a jim člověk nikdy nic nevysvětlí. Podle mě spíš ale žárlí. Kdyby měli takhle slavnou modelku, pískali by si.
"Oni něco budou říkat?" šeptla ke mně, když jsme se blížili ke klučičí skupině.
"Noo, tak si to teda poslechni no," zasmála jsem se a potichu si pro sebe bručela.
"ááááá Fever-Bieber míří do našich uliček!! Dejte si pozor!!" Řekl jeden. Řekl to blbě a ještě k tomu to bylo trapný. Tak tohle posměch nebyl. To byla ukázka, jak moc jeho mozek nepobírá.
"No jo. Co takhle opustit toho přiteplenýho Kena a dát se dohromady s někym, kdo za to opravdu stojí," řekl další. Ten byl o hodně vyšší. Měl vlasy upravné stejně, jako kdysi míval Justin ten svůj Hair-flip.
"To říká ten, kdo podle něj má účes," svezla jsem se na jeho účet a rychle prošla aspoň tím malým kouskem, který pro nás nechali.
Když jsme zašli za roh, ta holka na mě vyjeveně koukala.
"Já měla vědět, odkud znám tvůj obličej!" zajásala ta holčina a vrhla se mi kolem ramen. "Ty jsi Elizabeth Burns! Je ti 18 let a tvá matka s přítelem Stefanem žije v České republice! No proč mě to podle těch indicií nenapadlo dřív!!! A chodíš s Justinem Bieberem! Áááá!" zapištěla ta holka a mě už se chtělo jít rychle na záchod a použít hned první, který bych viděla. Bylo mi z toho blbě. Hlavně z toho pištění.
"Heh... a kolik věcí se na internetu nedozvíš..." protočila jsem oči v sloup a znovu se vydala směrem, kde sídlí třída, kam má ta holčina namířeno.
"Promiň. Já jen... nechala jsem se unést. Moc se za to omlouvám! Ale jsem tak ráda, že ste se s Justinem dali zpět dohromady! Mění se k lepšímu," usmívala se od ucha k uchu. Vypadala u toho vážně roztomile a na očích jí bylo vidět, že to myslela upřímně.
"To je od tebe moc hezký. Děkuju," usmála jsem se a poplácala ji na ramenech. "Tak tady je tvá třída. Zvoní za 3 minuty, tak si rychle připrav. Profesorka Greenová nemá ráda, když žáci nemaj připraveno na stolech a hrabou v taškách až o hodině," poučila jsem ji a už jsem chtěla odejít. V tu chvíli mě ještě něco napadlo.
"Jak dlouho tu budeš? A jak se vlastně jmenuješ?"
"Já?" ukázala na sebe prstem.
"No kdo jiný. Svatej Dindy?" zasmála jsem se. "Jasně, že ty!" mrkla jsem na ni. Zažije něco, na co nikdy nezapomene. Uvidíte.
"Jsem tu na rok. O prázdninách jedu domů. A jmenuju se Eliška."
"Eliška... to je v angličtině Elizabeth, že?" zasmála jsem se. Jmenuje se stejně, jako já. A i to, že si stále pamatuji některá jména, používaná v češtině, tak i v angličtině.
"Jojo!" usmála se Eliška a v tu chvíli zazvonilo. "Tak už musím! Děkuju moc!" zapištěla radostí a odběhla do třídy. Dnes je asi nejšťastnější člověk zrovna ona.
Když jsem se vracela zpět do šatny - měli jsme odpolední pauzu - v kapse u saka mi zazvonil mobil. Víte, máme tu stejnokroje. Dlouhé bílé podkolenky s červenými proužky. Černé sáčko, bílá košile a černá sukně nad kolena. Ta látka děsně štípe, ale musím uznat, že styl má naše ředitelka opravdu vkusný.
Mobil jsem vytáhla z náprsní kapsy a podívala se na displej. Píše Justin.
"Ahoj miláčku. Dneska se bohužel neuvidíme, ale zítra ti to vynahradím. Ať ti to rychle uteče, miluju tě a pořád na tebe myslim :-**."
Tak tohle bylo opravdu milé. Jak jsem z toho byla rozčarovaná, ani jsem si nevšimla, že mi někdo kouká přes rameno.
Když jsem uslyšela hlas, vyskočila jsem snad úlekem 3 metry vysoko.
"Už ti píše Bieber, co? Aby náhodou nevěděl 5 vteřin, co děláš." Protočil oči v sloup a ruku mi položil na rameno.
"Ahoj, Marco," povzdychla jsem si a otočila se k němu. Vysoký - asi o hlavu větší než Justin -, pohledný, blonďatý, modrooký, svalnatý a děsně milý kluk. Jediné negativum na něm je, že nesnáší Justina. Nemůžu mu to dávat za zlé. Nemá ho rád už od první chvíle, co o něm slyšel. A to jsme se znali jen okrajově. Popravdě... málem jsme spolu i chodili. Pak jsem ale odešla z internátu a přestali jsme se vídat.
"Tak co, krásko, jak ses o víkendu měla?" nahodil ten svůj vyzvídavý pohled.
Při vzpomínce na víkend se mi podlamují kolena a objevují rudé ruměnce na tvářích. On to pochopil. "Ok... ok! Tak to mi radši nic neříkej," uchechtl se a z jeho postoje se dalo na míle daleko cítit, že je mu z toho trapně.
"A co ty?" nahodila jsem jiné téma. Teda spíš někomu jinému.
"Já? Nic zajímavýho. Nicol zase nepřijela a kluci z jejího města mi furt říkaj, že má jinýho, ale já jim nevěřim," řekl trochu pesimisticky a poškrábal se na hlavě.
Abyste byli v obraze. Nicol je jeho přítelkyně. Bydlí od něho asi 10 km. Když za ní chce přijet autobusem nebo na kole, ona odmítá, že jde buď někam s rodiči. Ona za ním naopak jezdí, kdy se jí to zachce. Marca už rok podvádí, ale on to nikomu nechce věřit. Nikdy ji s ním nenačapal a ona mu stále roztáhne nohy - znáte to. Chlapi jsou hlavně jen na to jedno.
I já to vím. Viděla jsem Nicol s tím jejím klukem spolu a vím jistě, že jsem je viděla se líbat.
"A co takhle své přátele začít brát opravdu jako přátele?" pousmála jsem se na něho a věnovala mu pronikavý pohled.
Marco, jako by mou poznámku vůbec nezaznamenal.
"Kam jdeš o pauze?"
"No, na obědy přihlášená nejsem, protože bych se nestihla v klidu naobědvat. Jdu do města si spíš něco koupit, proč?" Pohledem jsem zajela k jeho rtům. Byly suché a stále je olizoval vlhký jazyk.
"Tak já jdu s tebou, jo?" nabídl se, jako můj nový doprovod a já s radostí přijala. Už dlouho jsem si s ním nepovídala.
Došli jsme společně do šatny, ale nikdo nepromluvil ani slůvko. Já se rozhodovala, zda ho opravdu dohnat k pravdě s jeho přítelkyní. Na mě by možná dal. A možná také ne - určitě ne. Naopak ale nechci, aby byl pak zklamaný. Aby ho to zasáhlo víc, než kdyby na to přišel sám a pak si vyčítal, že své přátele neposlouchal. Ale jak to udělat. Jak udělat, aby mi uvěřil a aby mu to zároveň ublížilo co nejméně. Co takhle na Nicol připravit léčku a zdokumentovat to? Ne, jako ti paparazzi nebudu. Já si svého užila dost. Ale jak tedy…
"Budeš se přezouvat nebo ne?" přerušil můj rychlý tok myšlenek Marco. Úplně jsem se zasekla a přestala si nazouvat boty.
"Promiň, jen jsem nad něčím přemýšlela," uchechtla jsem se a pokračovala v nazouvání bot.
"Určitě nad tím víkendem," zamyslel se a pak mi poslal vzdušnou pusinku. "Muselo to s ním být asi hezký, když jsi i o hodinách mimo," zasmál se a zamknul si skříňku.
Za 10 minut jsme už konečně vycházeli z toho ústavu, kam chodí tolik hloupých lidí, včetně mě.
"Říkal jsem si, že by mi vlastně nevadilo, kdybys pověděla, cos o víkendu vyváděla," zasmál se najednou Marco a strčil si ruce do kapsy. "Třeba se můžu přiučit a překvapit tím Nicol," pochlubil se.
"A o tom s tebou chci mluvit," začala jsem nanovo. O tom víkendu s ním mluvit nechci, je to má věc, kterou chci uchovat jen v mé a Justinově hlavě.
"O tom víkendu nebo o Nicol?" Nechápal mě. To, co mu říkali přátelé, je pravda. Ona si s ním jen zahrává a využívá pro to, jak je nádherný a pro to, jak moc je milý. Kluci jako Marco… se objevují opravdu vzácně. A já jsem ráda, že jsem narazila i na svého výjimečného prince, jako je Justin.
DDD hej ten je mi fakt sympatickej 
Zefa | 1. prosince 2011 v 16:22 | 
HanisShka
Uplně překrásný díl..! Další..♥♥♥♥♥