Každým dnem byla Justinova melancholie a trápení horší a horší. Tuhle ztrátu vnímal ještě hůř, než když se dozvěděl o smrti Lili a jejího otce a o neohlášeném odchodu jeho přítelkyně. Bylo to daleko horší, než když viděl otcova vzdalující se záda. Tohle všechno bylo daleko horší, než věci, které pro něj doteď byly nejhorší.
Eli, ačkoliv si nepamatovala skoro nic, stále pátrala po tom, proč tyhle jediné věty uvízly v její paměti. "Utečte! Bouchne to!" Opakovala si dokonce i párkrát nahlas, zda by jí to nějak nepomohlo. Ale nikdy se jí nevyjevil další obrázek z její minulosti. Nikdy se jí neobjevila v hlavě následující scéna, která by jí v tom rozhodně pomohla.
"S S S & M M M" rozeznělo se nemocničním pokojem a Elizabeth se lekla, co jí to vyzvání z mobilu. Podívala se na displej a zjistila, že jí volá maminka. Ještě, že jí Justin všechno včas řekl. Teď ale myslela na několik věcí. První byla ta, že je k smíchu, co tam má za vyzvánění na vlastní mámu. Tou druhou věcí byl ten fakt, zda jí to vůbec zvednout. A tou třetí věcí? Je vůbec silná na to, uslyšet po takové době zase matčin hlas?
"Elizabeth!" vykřikla její ustaraná matka hned potom, co se Eli rozhodla stisknout zelené sluchátko.
"Maminko," zašeptala Eli a snažila se zadržet slzy, které se draly z jejích očí. Nedokázala to. Nechala je téct po tvářích, až se z jejich proudu stal učiněný vodopád slané vody.
"Zlatíčko! Jsi v pořádku? Pattie říkala, že jsi utrpěla vážné zranění! Chtěla bych se tě zeptat na tolik věcí, ale vím, že nemůžu," rozplakala se Mariah do telefonu a přála si, aby teď byla se svou dcerou v Americe. Aby jí držela povzbudivě za ruku a stále jí opakovala, že to všechno bude v pořádku. Vyprávěla jí věci, který se za tu určitou dobu staly. Dbala by na to, aby denně slyšela tolik pravdivých historek z jejího života, který si nepamatovala. Záleželo by jí na tom, aby si vzpomněla co nejdříve jen pomocí jejích vlastních zážitků. Ale nic z toho udělat nemohla. Vlastně… něco ano.
"Máš, doufám, hodně času, že, zlatíčko? Stefan ti to… můj přítel ti to zaplatí, ten kredit," ujišťovala se Mariah a počkala na odpověď své jediné dcery.
"Mami, já vím, kdo je Stefan. Justin mi už všechno řekl," zašeptala Eli tichounce a sledovala otevírající dveře. Do jejího pokoje právě vcházela Selena. Elizabeth sledovala, co tu tahle holka chce. I o ní Justin vyprávěl. Přiznal se, jak ji dřív nehorázně miloval, i když nejevila zájem a když zájem jevit začala, on už byl s Elizabeth.
Selena jí naznačila, ať to típne. Zřejmě něco potřebuje, pomyslela si Elizabeth a bránila se tomu, aby se na ni nerozeřvala. Snad vidí, že tohle je důležité, nebo ne? Pomyslela si Elizabeth a pak si povzdychla.
"Mami… mám hodně času až po lékařské kontrole, ano? Zavolám ti později, pa. Miluju tě!"
Elizabeth ani nečekala na matčina loučící se slova a okamžitě vytípla hovor. Ještě, než se otočila k Seleně, otřela si oči a slzy z tváří.
"Co potřebuješ?" zeptala se mile své neočekávané a tak trochu nevítané návštěvy. Avšak Selenin odmítavý a uhrančivý pohled její úsměv okamžitě vymazal z tváře.
"Zapomněla jsem si tu kabelku," řekla bez výrazu a začala štrachat po pokoji.
"Kvůli tomu jsi chtěla, abych přestala mluvit se svou mámou?" naštvala se Elizabeth a rozhlédla se, kde by tak ta kabelka mohla být. Nakonec ji našla pod svou postelí.
"No, nechtěla jsem tě rušit se štracháním," nevinně se usmála na Elizabeth a podívala se na její ruce. Elizabeth právě před sebou držela její kabelku a potutelně se usmívala. Pak si zívla a její výraz přešel zpět do unuděné grimasy.
Selena chvíli váhala v tom, zda k ní vůbec přikročit a tu kabelku si vzít. Až teprve tehdy, kdy ji i sama Elizabeth vyzvala, aby si pro kabelku šla, se pohnula z místa.
Natáhla ruku pro kabelku a nahnula se blíže k Elizabeth. Nepostřehla její ruku, která se natahovala a vyrazila směrem k ní.
Elizabeth se pořádně napřáhla a vší silou vrazila Seleně facku.
"Doufám, že tohle ti vžene do tvýho prázdnýho mozku, jak se správně chovat, až se příště stane něco podobnýho. Teď si vem tu svou kabelčičku a vypadni mi z očí, ty náno nevychovaná!" zanadávala Elizabeth, až jí zrudly tváře, a začala zhluboka dýchat.
Je ještě moc slabá. Asi jsem to přehnala, pomyslela si a promnula si dlaň, kterou jí po kontaktu se Seleninou tváří přímo spalovala štiplavá bolest. Natáhla se na postel a přemýšlela o všech věcech, které se právě udály. Kde se v ní vzala taková zlost, která ji donutila udělat to, co právě udělala? Netušila a přijít na to zrovna nechtěla.
Na zbytek dne usnula a k večeru si vzpomněla, že by měla zavolat mamince. Nemohla si vzpomenout, v jaké zemi že to je a tak ani nemohla vypočítat, zda tam mají už ráno, nebo ještě čas spánku. Svírala v rukou mobil a přemýšlela, zda to má risknout či ne.
Z jejího přemýšlení ji však přerušil slabý hlas.
"Jestli chceš zavolat Mariah, nedělal bych to. Mají tam 2 hodiny ráno," pousmál se lehce Justin a setřel si slzy, které mu před chvílí stékaly po tvářích.
Elizabeth si toho všimla a radši uhnula pohledem. Znovu cítí tu obrovskou přitažlivost mezi ní a Justinem. Nedokázala si přiznat, že ho miluje, ačkoliv to moc dobře věděla.
"Děkuju za upozornění," pronesla potichu a pak se na něho podívala. Právě procházel kolem postele a plánoval se posadit do křesla vedle.
Když se posadil, konečně jí řekl to, co měl na srdci. Selena za ním přiběhla s načervenalou tváří a slzami v očích. Všechno mu řekla a on nevěděl, zda by tahle věc byla první, která ho za dnešní den tolik rozesmála, či by měl být na Elizabeth naštvaný. Samozřejmě, že před Selenou naštvaný byl, ale ve skutečnosti byl spíše spokojený. Takhle si byl naprosto jistý, že je to stále jeho Elizabeth, i když si toho moc nepamatuje.
"Selena mi řekla o tom, co jsi jí dneska udělala," pousmál se Justin a chytil opatrně Elizabeth za ruku. Ona nejdříve ucukla, protože na tohle jednání nebyla zvyklá, ale když ucítila stisk Justinovy teplé ruky, najednou chtěla víc. Chtěla cítit jeho rty na těch svých, jeho dlaně na svých bocích, ale byla v tu chvíli tak nesmělá a zesláblá, že si na to nedovolila ani dál pomýšlet.
"Přehnala jsem to," zmohla se jen Elizabeth a smutně mu pohlédla do očí. Stále mezi nimi panovala taková smutná atmosféra. Aby zahnala tyhle rozčilené myšlenky, potřebovala mluvit o Justinových problémech. Věděla, že nejlepší cesta, jak se vypořádat se smrtí jeho drahého přítele, bude ta, že o něm budou krásně mluvit. Musí se z toho vybrečet. Nemůže to pořád tak zadržovat.
"Vyprávěj mi o Kennym," zašeptala Elizabeth a podívala se na Justina prosícím pohledem.
"O Kennym?" udivil se Justin a lehce pustil její ruku. Divil se, proč chce vyprávět o Kennym. Chce mu ještě víc ublížit? "Víš, Eli, já na to nemám náladu," zašeptal potichu, znovu stiskl její ruku a uklidnil tak její zrychlující se dech strachu. Myslela si, že to spíš pokazila. A taky že jo.
"Ulevilo by se ti, věř mi. Lehni si prosím vedle mě," zašeptala směrem k Justinovi a sáhla po lampičce, kterou okamžitě zhasla.
"Nebude to nikomu vadit? A co tobě? Vždyť se nemůžeš ani hnout," zeptal se ustaraně Justin, ale i přesto odhrnul peřinu a lehl si vedle ní. Snažil se jí nedotknout, neublížit jí a zároveň ji nevylekat z jejich už tak těsné blízkosti. Chápal, že si ještě musí zvykat, ale jak dlouho to ještě vydrží? To ani on sám nevěděl. I dnešní den bez jediného polibku byl mučící.
"Povídej," pobídla ho Elizabeth a opřela si hlavu o jeho rameno. Justin ji chytil za ruku a začal jí vyprávět o basketbalových zápasech a funícím Kennym. O tom, jak po něm jednu dobu šel Ku-Klux-Klan, u čehož se na chvíli zastavil a nad něčím přemýšlel. Pak pokračoval dál. Dostali se k nákupní honičce, ve které je zachránil zrovna Kenny. O tom, jak jim oběma tak moc vynadal, že se mu Elizabeth bála ještě další týden přijít na oči.
Justin se při tom vyprávění někdy smál, někdy brečel. Elizabeth ho stále utěšovala a podporovala k tomu, aby pokračoval. Bylo toho ještě mnoho, co jí chtěl říct, ale zastavilo ho Elizabethinino podivné chování.
"Děje se něco?" zeptal se potichu, když se Elizabeth po několika minutách nehnula, ani nezahuhňala a už vůbec nepromluvila.
"Já…" zašeptala náhle Elizabeth a podívala se na Justina. "Vzpomínám si… na tu nehodu. Matně, ale vzpomínám," řekla potichu a stiskla jeho ruku tak silně, až se Justin divil, kde nabrala tolik síly. "Byl tam tak obrovský zmatek. Všichni tam řvali, odbíhali z vybouraných aut. Kolem projíždělo obrovské auto, o které už nikdo nejevil zájem, ale můžu s jistotou potvrdit, že to auto narazilo do nás a zrovna odjíždělo z místa činu, jako by se nic nestalo… a to je všechno, co si pamatuju. Zdá se mi, jako kdybych tomu v tu chvíli nevěnovala tolik pozornosti a to, čemu jsem pozornost věnovala, se mi jen tak rychle nevrátí."
Justin zíral s otevřenými ústy nad tím, jak detailně popsala několika vteřinovou situaci při nehodě. Nevěřil vlastním uším, ale Eli si vzpomněla.
"Budu ti vyprávět dál." Náhle mu už nevadilo, že jí vypráví o člověku, kterému už srdce nebije a kterému bude už za 2 dny připraven pohřeb.
Ale po zbytek několika hodin vyprávění si už Elizabeth na nic jiného nevzpomněla. Justin byl zklamaný, ale Elizabeth doufala, že si na Kennyho či na nehodu vzpomene ve snu.
Zefa | 4. května 2011 v 17:00 | 
Nikuš | 4. května 2011 v 20:08 | 
A nevim co říct dál...
HanisShka
nádhernej díl<3 napsala bych víc, ale nemám prostě slov <3