Za vaše psychické stavy po přečtení neručím..... ne, jen to moc okecávám :D
Když mi Justin vysvětlil, proč toho prodavače považuje za idiota, byla jsem děsně ráda, že mám tak chytrého přítele. Chvíli jsem ho sledovala, jak se nevědomky usmívá. Díval se před sebe a zřejmě sledoval provoz za autem ve zpětném zrcátku. Většinou bylo k ničemu, pokud bylo zatažené neprůhledné okénko mezi námi a řidičem, ale co se dalo dělat. Tak už to bylo vymyšlené. Ale to auto je stejně vymakané. Jednou si takové určitě pořídím. Ale nejdříve si musím udělat řidičák. V tu chvíli jsem jen na okamžik zahlédla obrovský stříbrný hummer, který se na nás řítí i přes červenou na semaforu.
"Justine!" stihnu vykřiknout a on se stihne ještě podívat. Jenže to je vše. Po střetu mé hlavy se sklem ve dveřích auta jsem spadla do bezvědomí a nevěděla, co se děje.
Probudila jsem se až tehdy, co se všechno zastavilo. Sledovala jsem, jak Justina vyprošťují z auta. Jeden řve, ať si pospíší, že to auto hoří. Druhý řve, že to nestihnou, že jsou tu ještě dva lidi.
Uvědomila jsem si, že to mluví zřejmě o mně a Kennym. Panebože! Zachraňte ho, krucinál.
Když jsem ucítila silné ruce za krkem a pod zády, snažila jsem se říct, ať nejdříve pomůžou jemu, jeho život je cennější, než ten můj.
"Pomozte jemu!" šeptala jsem, ale oni mě neposlouchali.
"Tahle je při vědomí. Ihned se o ní postarejte!" říkal jeden z hasičů záchranářům, kteří mě okamžitě položili na nosítka a nesli co nejrychleji od auta.
"Utečte! Bouchne to!" někdo zařval a všichni začali od auta utíkat, i když tam ještě stále byl jeden člověk. Nemohla jsem něčím hnout, nemohla jsem mu pomoct z toho auta ven! Nemohla!! Do očí se mi hrnuly slzy. Všichni okolo to chápali, jako kdyby mě něco bolelo, ale já nic z toho, co oni měli na mysli, necítila.
"Pomozte mu! Pomozte Kennymu!" šeptala jsem a cítila, jak mám vyschlo v ústech. Místo toho jsem cítila nakyslou příchuť, jako kdybych měla v puse kus tekutého zrezlého železa. Bylo mi jasné, že mi tekla krev. V tu chvíli mě ale zajímal jen Kennyho život. Auto stále nebouchlo, takže to byl falešný poplach. Ksakru někdo to nahrál, cožpak to nikdo nevidí? To jsem buď blázen, nebo jsem pitomá?
"Dejte jí morfium a uspěte ji," slyšela jsem někoho mluvit, ale to jsem nemohla dopustit.
"Utíkejte!" ozývalo se z venku a pak jen obrovská rána. Já ale už neměla sílu cokoliv dělat, usínala jsem… nevím, jestli dobrovolně nebo s pomocí injekce, kterou jsem popravdě ani nezaznamenala. Doufala jsem, že Kennyho stihli vytáhnout z auta tak rychle, jako mě či Justina. Pomyšlení na Justina mě náhle probudilo a já poznala, že mi žádná injekce nepomáhala. Usínala jsem dobrovolně a nevnímala hlasitá slova a řev lékařů, sklánějících se nade mnou. Umírala jsem.
Pořádně jsem otevřela oči a čekala, jestli na mě někdo promluví. Náhle mi mozek začal pracovat na rychlé obrátky. Buď se mě tu teď někdo snažil zabít, protože uspat člověka, který právě leží v houkající sanitce, která se za chvíli rozjede… to je nesmysl! Bylo to příliš riskantní. Lékaři nade mnou chvíli stáli bez hnutí. Co se děje?
Pak jeden promluvil… ale nakonec jsem si všimla, že na mne mluvili celou dobu… jen já to nevnímala.
"Hlavně neusínejte, slečno Burnsová! Hlavně neusínejte! Povězte mi, co se stalo? Vzpomínáte si, jak a kdo zavinil tu nehodu?"
"Kde je Justin!" vysoukala jsem ze sebe šeptem.
"Justin Bieber? To byl ten chlapec, kterého vytáhli jako prvního?" udivila se žena a trochu se pousmála. "Tak ten je v úplném pořádku. Měl jen otřes mozku a vypadá to na zlomenou ruku, nic vážnějšího," usmála se a pohladila mě po vlasech. "Mělo mi to dojít. Vždyť ty jsi jeho přítelkyně!" zasmála se a stiskla mi ruku. Já ale nic necítila a později jsem pochopila, že mi celou dobu prosahávala každý kousek těla, zda něco cítím. Já ale nic necítila. Třeba to bylo jen otupění smyslů, to měla i maminka, když se s tátou před 20 lety vybourali. Byli oba ještě mladí.
Když jsem zjistila, že Justin je v pořádku, už mě nic jiného nedrželo u toho, být stále vzhůru.
"Neusínej-." A to je vše, co jsem ten den slyšela. Spadla jsem do hlubokého spánku, ze kterého se mnoho lidí už neprobudí.
Z pohledu Justina:
Bolest ruky nešla přehlédnout. Nacházel jsem se v pololehu na nemocničním lůžku. Byl zřejmě podvečer, protože za okny se rýsoval západ slunce.
"Tak už vzhůru?" zeptala se sestřička, která mi přišla zkontrolovat tlak.
"Já spal?" udivil jsem se. Vůbec nic jsem si nepamatoval. To poslední, co si pamatuju bylo, že jsem nadával do idiotů tomu prodavači. Teď ale nevím, jestli jsem to říkal jemu přímo do očí a vykoledoval si nějaký pěstí… a nebo jsem to říkal někomu… někomu jinému.
"Jste po autonehodě," vysvětlila mi celkem pohledná sestřička. Její slova mě zasáhla tak, jako když si pes všimne, že mu po jeho zahradě běhají slepice.
"Autonehoda? A kde je Elizabeth Burnsová? Kenny Hammilton!" začal jsem zvyšovat hlas a pokoušel se postavit na nohy. Byl jsem stále dezorientovaný.
"Uklidněte se a lehněte si zpátky!" zvýšila na mě hlas sestřička a lehkým tlakem na prsou mě znovu sunula k posteli. Nešikovně škobrtla a spadla přímo na mě.
Dlouze se mi zadívala do očí. Nemohla být o moc starší.
"Měl byste se soustředit spíše na svá zranění, než na vaše přátele," řekla po chvilce, kdy jsme byli stále v jedné poloze a nikdo nic neříkal. Já debil! Nevěřícně jsem se na ni podíval. Další, která patří mezi ty pitomě náladové husy, která myslí pouze a jen na sebe. Odstrčil jsem ji od sebe a naštvaně si zpět lehnul na lůžko.
Pokojem se náhle rozezněla I Need a Doctor od Dr. Dre. Opravdu úžasná písnička s opravdu skvělým načasováním. Ani jsem se nepodíval na displej a okamžitě to naštvaně zvedl.
"Prosím?!" Myslím, že jsem na toho/tu dotyčnou také vyjel.
"Justine? Jsi v pořádku?" Po dlouhé době jsem tenhle hlas slyšel tak rád. Už dlouho jsme se neviděli. Nebyla tu pro mě ani tehdy, když mi Eli odjela. I ona byla pryč. Zůstala s Richmondem někde ve Francii, či kde.
"Caitlin!" povzdechl jsem si a začal se postupně uklidňovat. Ano, tohle jsem taky zrovna potřeboval. Zavolá mi expřítelkyně a já budu v pohodě. Taky dobrá situace. Nejdříve se zakoukám do sestřičky… a teď mě uklidní hlas dívky, která mě několik týdnů podváděla? Úžasný! To jsem se opravdu hodně musel bouchnout do hlavy!
"Jsi v pořádku? Už za vámi jedeme!"
"Kdo za námi jede?" zeptal jsem se potichu. Obával jsem se toho nejhoršího.
"No… já, Richmond, tvá mamka a Jeremy… Usher a Scooter dorazí také co nejdříve a Selena psala Pattie, že dorazí hned za námi… přijde za tebou docela dost lidí," pousmála se a pak chvíli nevnímala, co jsem jí říkal. Nechtěl jsem, aby sem jezdilo tolik lidí. Ne, tohle nechci. Nechci, aby mě tu viděli jako toho největšího mrzáka. Takhle jsem si to nepředstavoval.
"Ksakru už mi konečně někdo řekněte, co je mé přítelkyni a mému bodyguardovi!" zakřičel jsem na všechny, až se i doktor přiběhl podívat, co se to vůbec děje. V záchvatu vzteku jsem zaklapl mobil a hodil ho naštvaně na stolek. Doktor pomalým krokem přešel ke mně.
"Pomalejc by to nešlo? Stihl bych si sníst i oběd a to je většinou vždycky dost velkej," nemohl jsem si odpustit a naštvaně se na něj podíval. On se na mě díval uraženě, ale nic neříkal. To bych mu taky radil. Teď by nikdo neměl naštvat Chucka Norrise… teda Justina Biebera.
"Vaše… přítelkyně… jak říkáte… Elizabeth Burns… ta je právě po vážné operaci. Měla vnitřní krvácení a natržené plíce. Utrpěla vážný otřes mozku a má dočasnou ztrátu paměti…" spustil doktor. No… tak takhle jsem si to taky nepředstavoval.
"A teď jste na mě zase moc rychlý… co takhle krucinál zvolit střední tempo?!" zařval jsem na něj a do očí mi vhrkly slzy. "Je už stabilizovaná?" zeptal jsem se rychle a utřel si stékající slzy po mé tváři. Jednak jsem si fakt připadal trapně… a hlavně… ty slzy děsně lechtaly.
"Střední tempo nemám, pane Biebere."
"Pane Biebere… bože…" zopakoval jsem po něm s bláznivým ksichtem a i přes jeho přísné protesty jsem se postavil.
"Jsem jenom Justin! A teď mi konečně odpovězte."
"Pane Biebere… to, že jste nějaká známá hvězda, mě vůbec nezajímá. Buďto se budete chovat tak, jako každý jiný… ať už jako bezdomovec nebo jiná vaším stylem namyšlená hvězda. To se slečnou Burnsovou byla jiná domluva, i když si vůbec nepamatuje, že s vámi je…"
"COŽE?!" rozeřval jsem se. To, abych tu měl stejná práva… to jsem trochu přepískl. Ale ona si nepamatuje, že se mnou chodí? Ona si nepamatuje, že se mnou spala? Že jsme se milovali?!
"Je už, do háje, stabilizovaná?"
"Ano, je. A jestli se chcete zeptat, jak dlouho si nebude nic pamatovat, bude to asi… odhadujeme zřejmě měsíc. Hlavně tahle doba jí bude vyhovovat a vám také… oba se musíte uzdravit a jí to zhruba zabere zde v nemocnici dva týdny. Pak jí budete muset všechno vysvětlit," řekl urychleně a poprvé jsem mu byl vděčný za rychlé reakce.
"A Kenny Hammilton?" zeptal jsem se po chvíli a čekal lepší zprávy. Já už si naštěstí vzpomněl. Vybavoval se mi ten obrovský hummer, který narazil do zadní části našeho auta. Nejvíce jsme to schytali my, takže on mohl vyváznout lépe.
"Víte… o jeho stavu by vám spíše měla říct vaše matka," řekl potichu a v bleskové rychlosti odešel z pokoje.
"Najednou jste rychlej jak kulovej blesk!" zařval jsem za ním a pak si teprve uvědomil význam jeho nejistých slov. O jeho stavu si mám promluvit s mamkou? To mi nemůže říct sám ten lékař?
Ani jsem se nenadál a do pokoje vstoupila Selena. Myslel jsem, že první uvidím mamku s Caitlin a jejím přítelem.
"Justine! Zlato! Jsi v pořádku?" přiběhla ke mně s přímo napuchlýma očima. Hodně brečela. Že by jí na mně nakonec opravdu záleželo? Pousmál jsem se, když jsem viděl, jak moc se o mě strachovala. Naklonila se ke mně a pořádně mě stiskla. Tiskla mě k sobě tak pevně, že jsem cítil její rozbouřený tlukot srdce. Opravdu o mě měla takový strach? To je od ní tak milé!
Chvíli mě objímala a lehce popotahovala. Nemohl jsem odolat. Svou zdravou rukou jsem jí jemně přejel po zádech a doufal, že to nepochopí jinak. Naštěstí ne. Tedy… vlastně prozatím ne. Trochu se ode mě odtáhla a obličejem se přiblížila k tomu mému. Vypadala tak roztomile. Ty její plné rty… Slzy jí stékaly po tváři, měl jsem nutkání je setřít, či rovnou slíbat. Hodně jsem se vinil za to, že myslím na takové věci, i když je moje holka po těžké operaci a nepamatuje si mě.
Rty se přiblížila k těm mým a lehce se dotýkali špičkami nosu. Bylo to zvláštní a magické spojení. Skoro bych si až myslel, že jsem si lásku mezi mnou a Eli nalhával. Panebože! Na co to zase myslím?
Uvědomil jsem si, že v téhle blízkosti nás nemůže nikdo vidět. Jemně jsem ji od sebe odstrčil a hlavu natočil na druhou stranu.
"Já… nemůžu... a hlavně nechci…" přiznal jsem potichu a provinile se na ni podíval. S tou druhou věcí jsem samozřejmě lhal, ale musel jsem.
Naštěstí mě z téhle prekérní situace zachránila maminka a Cathie. Richmonda jsem opravdu nerad viděl. Neměl jsem ho rád už jen z toho důvodu, že je pojmenovanej po tak debilním městě!
"Mami!" zvolal jsem radostně a pokoušel se vylézt z postele. Selena mě však jemně zatlačila zpět do postele. Nic při tom ale neříkala. V jejích očích byla vidět lítost, smutek a zklamání.
"Justine! Zlato! Je mi to moc líto!" začala plakat a rychle se ke mně přitulila. Vždyť se nic hrozného nestalo, ne? A nebo… Kenny.
"Čeho ti je líto?" řekl jsem s těmi největšími obavami.
"Chceš nám naznačit, že to nevíš?" přiběhla ke mně Caitlin a pořádně mě objala. "Ať už se děje cokoliv… chci tě podporovat tak, jako jsi ty mě podporoval při mé tehdejší nehodě s lodí, ano?" usmála se na mě a lehce mě políbila na čelo. Richmond mi věnoval ustaraný pohled plný lítosti.
"Co nevím?!" zvýšil jsem hlas, ale ne natolik, aby mamka naštvaně reagovala.
"Lehni si, Justine," poručila mi mamka a sedla si vedle mě na postel.
"Já se jdu podívat za Eli," řekla chvilku potom Caitlin a spolu s Richmondem odešli z pokoje. Teď jsme byli v pokoji jen já, mamka a Selena. Ta nás jen potichu pozorovala a stále si hrála s pásky od kabelky. Byla hodně nervózní. Z čeho?
"Víš, Justine… Kenny už asi…" "Řekni to, prosím, rychle… a pak jděte obě pryč," řekl jsem narovinu mamce a doufal, že pochopí nynější situaci. Do očí se mi hrnuly slzy. Jak se to mohlo stát?
"Nestihli ho vytáhnout z auta… vybouchlo to…" řekla potichu a pomalu vstala. Chytila mě za ruku a čekala, než začne můj "epileptický záchvat". To chvíli trvalo, protože jsem si nemohl uvědomit význam zrovna těch slov, která my máma právě řekla. Právě mi pomalu docházelo, že Kennymu už nebije srdce tak, jako mně, mámě, Seleně či Eli. Už není mezi živými. Představa, jak je v bezvědomí - byl vůbec? - v autě… a čeká tam na smrt v plamenech.
Začal jsem nekontrolovatelně řvát. Okamžitě jsem vylezl z postele. Byl jsem rozhodnutý, že to tu všechno rozbiju a pak se půjdu uklidnit za Eli. Bylo mi v tu chvíli jedno, že na náš vztah zapomněla. Všechno jí popořadě vysvětlím. A na Kennyho si taky pamatuje, ona mě dokáže uklidnit. Ona to dokáže, i když to neví!
"Nech mě kruci na pokoji!" máchal jsem kolem rukama a odstrčil jsem od sebe prudce jak Selenu, tak i mamku. Neuvědomil jsem si to. Nebránil jsem se tomu vzteku. Muselo to ven. Počítal jsem s tím, že další týden se pak budu topit v slzách. A další týden taky. Už nikdy nebude nic jako dřív. Osoba, které jsem nejvíce důvěřoval, mi navždy zmizela z života. Za to může určitě Ku-Klux-Klan! Určitě v tom mají prsty!
"Justine, klid!" slyšel jsem promluvit Selenu, která stála s mou mamkou opodál. Mamka pomalu šla ke dveřím. Ta je chytrá… ta ví, že mě už nic nezastaví. Selena ale dál byla naivní a tvrdohlavá. Ale to nevadí.
"Já v klidu nebudu! Ne teď, vypadni!" zařval jsem a otevřel jí dveře, za kterými stála ustaraná mamka a mávala na Selenu, aby šla za ní. "A nebo ne! Odveď mě k Eli! Musím být u ní!"
"Ale ona se ještě neprobudila!" vysvětlila rychle Selena.
"Tys tam byla?" udivil jsem se a náhle vztek nahradila vděčnost, ale ne na moc dlouho.
"Jo, byla. I když ji nemám ráda, musela jsem se na ni jít podívat."
"Ale to bylo před chvílí! Teď být vzhůru klidně může! A když nebude, vzbudí ji!" vysvětlil jsem naštvaně a vedl Selenu před sebou. Nevěděl jsem, jaký je to pokoj, tak mě bude aspoň vést. Připadal jsem si, že jsem něco jako atentátník. Přede mnou jde ustrašená dívka a vede mě do nějakého pokoje a já ji držím za jedno rameno, aby nešla buď moc pomalu či příliš rychle. Jen tomu chyběla zbraň, jejíž hlaveň by se dotýkala jejích zad.
Došli jsme k pokoji a já všechny poprosil - no… zařval jsem to na ně - aby mě s ní nechali o samotě. Zatáhl jsem závěsy a zavřel dveře. Musím s ní být sám. Musím jí vše říct, i když mě nebude vnímat.
Posadil jsem se do křesla a podíval se na ni. Klidně spala. Její obličej okupoval zmatek a obrovský výraz bolesti. Zdálo se jí něco ošklivého. Chytil jsem ji jemně za ruku a jedním prstem přejížděl po její dlani. Lehce jsem ji políbil na rty a v tu chvíli sebou děsivě rychle škubla.
"J-Justine?" vylekala se a já se náhle začal radovat, že si pamatuje. Ale lékař mě varoval, že si nepamatuje nic do té doby, než se vracela domů na prázdniny. Takže si nepamatuje nic od té doby, kdy to mezi námi začalo znovu jiskřit. Nepamatuje si, jak opustila svou rodinu… jak… jak jí umřel její otec a malá sestra. Panebože, jak jí tohle vysvětlím? Nijak… bude v domnění, že její rodiče odjeli na prázdniny do Evropy a ona tu zůstala s námi. Rozespale si promnula oči a podívala se na mě překvapeným pohledem. Zpestřila, že ji držím za ruku a podívala se na mě s nechápavým pohledem.
Já ji ale nepustil. Musel jsem mít jistotu, že mi neuteče - nevím, jak by mohla, ale i tak ji prostě nepustím.
"Promiň mi to…" Nakonec jí pravdu říct musím… Když to unesla jednou, unese to i podruhé.
"Proč… proč si mě políbil? A kde… kde to vůbec jsem? On se vyboural autobus? A kde je Caitlin? Je v pořádku?"
Ano… jak řekl lékař. Pamatuje si jen to, jak to všechno znovu začalo.
barbara-bailey.blogspot.com | 20. dubna 2011 v 23:13 | 
NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE:'((((((((
já se na to nezvládla prostě připravit psychicky :((