(Omlouvám se, ale dnes video nebude. Nemám klávesnici a virtuální se mi dost seká... příjemné čtení)
Na svých rtech jsem ucítila něco tak jemného. Někdo mě políbil. S trhnutím jsem otevřela oči. Uvědomila jsem si, že něco není v pořádku, ale že nad sebou uvidím Justina, který mě před chvílí políbil, jsem nečekala už vůbec.
Když mi ale nechtěl odpovědět, co se stalo, snažila jsem se hledat odpověď u jiných. Šíleně mě bolela hlava a prudký pohyb očí mi do hlavy vhánělo tak obrovskou bolest, že jsem je okamžitě musela zavřít.
"Děje se něco?" zeptal se po chvíli kluk, ke kterému jsem chovala opravdu velkou nenávist už jen kvůli Justinovi. Jestlipak ví, že ho Caitlin podvádí s Richmondem. Snažila jsem se zadržet slzy a jeho slova starosti jsem ignorovala.
"Elizabeth," řekla potichu Caitlin. Okamžitě jsem zareagovala na její celkem pohodový hlas. Vyjeveně jsem se na ni podívala. Stála tu přede mnou. Nijak zraněná, nijak zmožená. Byla zdravá, fit… a lehce se na mě usmívala. Takže autobus se nevyboural.
Když jsem ale pohledem sjela zpět po Justinovi, zjistila jsem, že měl ruku v sádře a obvaz kolem poloviny hlavy.
"Co se ti stalo? Co se vlastně stalo?" zeptala jsem se potichu a snažila si vzpomenout. Ale viděla jsem jen obraz, jak sedím s Caitlin v autobuse. Tedy vlastně ona seděla za mnou s Richmondem a… ne, na to myslet nebudu.
"Víš Eli, utrpěla jsi menší ztrátu paměti," řekl potichu Justin a chytil mě za ruku. Byla jsem překvapená z jeho reakce. Byla jsem celkově překvapená z toho, co tu vlastně dělá.
"Pokračuj. Na co jsem zapomněla?" podivila jsem se. Za jeho dotykem dlaně jsem cítila i něco víc, než jen obyčejné chytnutí za ruku. Něco na tom bude.
"V podstatě jsi zapomněla na tu nejpodstatnější věc," ozvala se osoba, kterou jsem už tak dlouho neslyšela a jejíž přítomnost mě natolik překvapila a vyvedla z míry, že jsem nemohla pomalu ani dýchat.
"Selena Gomez?" Až na to, že jsem tu dívku už od začátku neměla ráda, zřejmě sem udělala cestu jen kvůli Justinovi. Už teď ji nemám ráda.
"Jop… bože, to je nezvyk. Neboj, my se známe moc dobře," řekla potichu Selena a pak na mě udělala posměvačný úšklebek. Aha… kolik jsem toho zapomněla?
"Já… nejdřív chci vědět, co se stalo… s příběhem, co jsem zapomněla, můžete přijít později," řekla jsem potichu a doufala, že mě každý vyslechne. Rozhlédla jsem se po všech, co tu byli. Viděla jsem tu jen Caitlin, Richmonda, Selenu, Justina a… Pattie. Mí rodiče nebyli nikde. Jak to? To o tom ještě neví? Nebo jim za to nestojím.
Justin právě otvíral ústa, že něco řekne, ale já se ještě musela zeptat na tu podstatnější věc.
"A naši přijedou kdy?" Měla jsem potřebu tu vidět svou maminku a hlavně sestřičku. Cítila jsem se tak špatně, jako kdyby mi něco bránilo v tom, je vidět. Jako by mi něco říkalo, že oni o mě stojí… ale teď prostě nemůžou. Co je to za pocit?
"To je součást příběhu. Ale já bych udělal něco jiného. Nejdříve bych ti řekl ten tvůj příběh… a pak teprve ti řekl i závěr," řekl potichu Justin a jeho stisk na mé ruce ještě více zesílil. "Mami, můžete odejít z pokoje," pootočil se na Pattie a ta ho s ustaraným pohledem poslechla.
"Drž se, Eli," řekla Caitlin, pohladila mě po hlavě a odešla s Richmondem a Selenou z pokoje. Pattie tam ještě chvíli zůstala a pak přešla ke mně.
"Měla bych ti s tím pomoct," řekla po chvíli a podívala se na svého syna. Heeej, já jsem tady!
"To bys byla moc hodná, ale já to zvládnu…" řekl Justin potichu a smutně se na mě podíval. V očích se mu leskly slzy a jeho ruka se čím dál tím více potila. Když i Pattie odešla z pokoje, Justin se zhluboka nadechl a pak se na mě podíval. Jeho hnědé oči mě tak hypnotizovaly. Měla jsem problémy myslet na to, co mě čeká… ne na to, co právě teď cítím. Měla jsem tak neuvěřitelně obrovskou touhu se zvednout a políbit ho.
"Miluju, když se na mě takhle díváš," řekl po chvilce ticha, čímž mě totálně dostal mimo realitu. Miluje? On miluje, když se na něj takhle dívám? On vůbec poznal, co tenhle pohled znamená?
"Měl bys mi co nejdříve říct, co jsem zapomněla. Tvá slova mě začínají příjemně děsit," zašeptala jsem mu, protože jsem se za to styděla. Právě jsem mu naznačila, že se mi líbí.
Když mi nejdříve řekl tu příhodu s Caitlin, nemohla jsem uvěřit svým uším. Caitlin opravdu chtěla, abych ho uklidnila a vzala si ho do své péče a ochrany? Potom mi řekl, koho všeho ještě znám. Jak moc jsem se spřátelila s Usherem, Jadenem a Seanem. Prý ale přeskočil něco podstatného, co mi chce říct až později.
Když jsem se ale dozvěděla, že jsme spolu už 3 měsíce chodili, nemohla jsem tomu uvěřit. Své pocity jsem v tom případě cítila víc než oprávněně.
"A… dělo se mezi námi i něco víc?" zeptala jsem se potichu a obávala se, co mi vůbec řekne. On však jen kývl a naklonil se ke mně.
Věnoval mi tak nádherný polibek, že se mi na okamžik zastavil dech. Jeho jazyk se tomu mému přenádherně věnoval a jeho prsty mi stále přejížděly po tváři. Byl to důkaz, který mi sděloval, že to bylo něco, čeho nelituje.
Pak ale zvážněl. Začal mi vyprávět o mé rodině.
"Lili byla tvá tak nádherná sestřička," řekl Justin nervózně a smutně se na mě podíval.
"Proč o ní mluvíš v minulém čase?" A teprve potom přišla ta nejhorší rána. Cítila jsem, jako kdybych to zažívala znovu a znovu. Jako kdybych tenhle pocit měla vžitý, a teď se jen probouzí.
To všechno, co mi říkal… přemýšlela jsem nad tím, že je to jen hrozný sen, ze kterého se co nejdříve probudím a budu zase sedět v autobuse a čekat, než dorazím po tak dlouhém měsíci domů.
Můj otec ho nenáviděl, nehoda… nějaká Česká republika, 3 měsíční pauza v jeho showbyznysu? To všechno jsem způsobila já?
"A kde je má maminka teď?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Všechno jsem to musela vstřebat.
"Dovolila ti odjet se mnou zpět do Atlanty," řekl potichu a pořádně mi stiskl ruku. Byla jsem ráda, že mi jeho stisk dodával tolik síly a odvahy.
"Dobře… a co se stalo, že tu ležím a nemůžu se ani hnout?" smutně jsem se na něho podívala a doufala, že mi to řekne co nejdříve. Doteď ke mně, doufám, byl tolik upřímný. Pravdou je, že jakmile mi o tom řekl, měla jsem pocit, že už o tom vím, že už mi to jen připomíná. Byl to dobrý pocit, byla jsem na správné cestě.
Jediné, co jsem nemohla tak úplně pochopit. Dohromady jsme spolu už 9 měsíců! A já to mám, jako bych teprve přijela za rodiči do Stratfordu. Cítím, jako bych to začala žít znovu, všechno od začátku. Štvalo mě, že jsem si na to prostě nemohla vzpomenout! Že jsem si nemohla vzpomenout i na naše poprvé, jak mi říkal. Prostě to nešlo!
"Měli jsme autonehodu. Někdo do nás narazil… mě a tebe ještě stihli vytáhnout… ale… řidiče… jeho ne," řekl s velkými pauzami mezi slovy a pak se na mě zoufale podíval. Byl to pohled plný zoufalství, co se mě ptal: 'Co mám dělat? Jsem v koncích!'
"Kdo byl řidič?" zašeptala jsem a tentokrát jsem byla já ta, která mu stiskla ruku. Bohužel to ale nemohl moc cítit, protože stisknout mu ruku je, jako kdyby na něj spadlo peříčko. Žádný rozdíl.
"Znalas ho." Jeho smutný pohled vyjadřoval ohromné množství bolesti, zoufalosti a hlavně dychtivosti po pomstě. Nevědomky mi sděloval, že to nebyla jen tak nějaká nehoda.
"Kdo?" vyjekla jsem a celá se zatřásla zimou. Bylo mi hrozně. Pomalu se mi totiž vybavovaly ty úplně poslední scény mého dosavadního života.
"Utečte! Bouchne to!" "Dejte jí morfium a uspěte ji." Hlavou mi stále zněly tyhle věty. Co to znamená? To byla poslední slova, která jsem slyšela? Nevím a nemíním se v tom rýpat.
"Kenny… Hammilton," zavzlykal Justin a pak se ode mě odvrátil. Pustil mou ruku a rychle přešel na druhou stranu pokoje. Sáhl na kliku a chvíli čekal, až se aspoň trochu uklidní jeho neustávající pláč.
"Pojď sem," zašeptala jsem a doufala, že mně slzy téct nebudou. Kennyho jsem neznala tak pořádně, tedy… ne do té doby, než jsem vystoupila tehdy z autobusu.
barbara-bailey.blogspot.com | 25. dubna 2011 v 21:05 | 
Zefa | 28. dubna 2011 v 17:26 | 
woooowwww...tak tohle je nadělení...tak to jsem teda zvědavá na pokračování...:))