Zase obrovské zpoždění. Slíbila jsem, že to budu dávat častěji a zase nic. Ještě příští kapitola bude k ději a v 8. kapitole připomenu zase děj, abyste to nemuseli číst od začátku :-))
Vešla jsem do své kanceláře, kde hned skoro před dveřmi stál Michael a čekal na mě.
"Ady! Jsem tak rád, že jsi v pořádku!" ulevilo se Michaelovi a pevně mě objal. Jeho ruce se mi zamotaly do vlasů a jeho rty si lehce budovaly cestičku po mém krku. Něco mi říkalo, že ho snad nemusím ani prosit o omluvu.
"Michaeli.. já.. musím ti něco říct," zlehka jsem začala, ale nenapadalo mě, jak bych mu mohla říct o té oslavě, aniž bych nezačala nějakým tragickým tónem.
"Šššš, nic říkat nemusíš," naklonil se ke mně a objal mě. Milovala jsem, když se jeho tmavé ruce dotýkaly mých zad. Jeho vlasy mi příjemně padaly do obličeje a lechtaly na tvářích.
Bylo mi tak líto, že jsem ho nemusela prosit na kolenou. Kdyby měl jinou ženu.. nebo to viděl kdokoliv jiný.. využil by toho. Čistě jen pro sebe.
"Michaeli, měl bys mi ale nadávat!" opatrně jsem ho od sebe odstrčila.
"Ale proč? Vždyť ten, kdo to zvoral, byl můj otec, né tvůj! Takže za to můžu já," ušklíbl se jako malé dítě a znovu si mě k sobě přivinul.
"Byla jsem to já, kdo na tebe řval. Takže mě koukej pustit a já tě budu prosit o odpuštění, protože jinak tohle na tobě bude využívat strašně moc lidí, Michaeli!" zanadávala jsem, odstrčila ho od sebe už trochu surověji a on se na mě naštvaně podíval.
"Tak se mi líbíš, když se máš zlobit!" zaradovala jsem se a rychle ho objala. "Michaeli," pokračovala jsem, "odpustíš mi, prosím?" Nezvládala jsem se mu ani dívat do očí. Tuhle prosbu jsem myslela úplně vážně, i když to třeba na první pohled nevypadalo.
On si unaveně povzdechl. Zřejmě nechtěl, aby to došlo až tak daleko, ale já to musela udělat. Musí ze mě spadnout ten obrovský kámen bolesti a smutku, který jsem způsobila jen a jen já. Vinila jsem se za to všechno, protože jsem to všechno také udělala!
Zadívala jsem se do jeho čokoládově hnědých očí a snažila se vypátrat, na co asi tak myslí. Chvíli mi hleděl do očí a chvíli zase na podlahu před ním.
"Tak ano nebo ne?" šeptla jsem. Nakonec přece jen začínám mít strach z toho, že to všechno předtím bylo jen divadlo a on to takhle chtěl. Chtěl, aby k tomu takhle došlo.
"Je jasné, že ano. Ale přemýšlím, jak ti to dokázat jinak, než slovy," usmál se a kousnul se do rtu. To ve mně vyvolalo takovou vlnu vzrušení, že jsem ho ihned začala líbat. Jeho jazyk začal hrát stejnou hru, jako ten můj. Rukama mi zajížděl pod šedé sako a hladil mě po zádech. Jeho doteky byly tak jemné a já si to naprosto užívala.
"Teď ti chci dokázat, že i já tu prosbu o odpuštění myslím opravdu vážně!" usmála jsem se a skousla mu spodní ret.
"Ale vždyť já vím, že to myslíš vážně!" pousmál se Michael a trochu si odkašlal. "Jen mi už slib, že se tohle nestane, ano?" Nervózně při tom párkrát rychle zamrkal.
"Slibuji," kývla jsem a lehce ho políbila na tvář. Když jsem se od něho oddálila, všimla jsem si, že se na mě dívá jako malé a smutně prosící štěňátko.
"Copak je?" Nepochopila jsem důvod jeho smutných očí. Byl moc stydlivý na to, aby mi řekl, že mu můj malý polibek nestačil. Ale pokud chce víc, musíme sebou hodit.
"Na to teď nebude čas aspoň do večera," zasmála jsem se a chytila ho za ruku. Táhla jsem ho ven z mé kanceláře a mrkla jsem na Petra. Mile se usmál a na rukou mi ukázal 1ku. Za jeho optimismus jsem byla opravdu vděčná. Zamávala jsem na něj a rychle jsme nastoupili do výtahu. Kdyby tam nebyl poslíček, vrhla bych se na Michaela stůj co stůj.
Přijeli jsme do přízemí a já rychle omrkla, zda je venku přistavený černý kombik s kouřovými skly. Ten tam kupodivu přijel přesně na minutu.
Patrik už čekal u dveří s několika bodyguardy a zřejmě čekali na nás. Teda určitě čekali na nás.
"Kam mě to táhneš?" zašeptal mi Mike, když jsme mezi sebe přijali ochranku.
"Na jedno místo. Do té doby se neobejdeš bez ochranky," usmála jsem se a pohladila ho konejšivě po zátylku.
Cesta uběhla poněkud rychle. Stále jsem vnímala přítomnost muže, který mi ze života udělal procházku růžovou zahrádkou. Tedy… aspoň se o to úspěšně snaží. Měl by mě spíš navždy vyhnat ze svého života, protože já mu nikdy nebudu moct dopřát to samé, co on mně.
Když jsme se blížili k místu, rozhodla jsem se, že mu zavážu oči svým šátkem, který jsem měla kolem krku.
"Co to děláš?" zasmál se a sundal si z očí ten šátek, který jsem mu tam začala přivazovat.
"Nehejbej sebou a nech si ten šátek na očích. Chci, aby to bylo překvapení… to nemůžu?" zašeptala jsem mu naštvaně do ucha a znovu mu nasadila šátek na oči a rychle zavázala.
Auto zaparkovalo přímo před dětským domovem a právě jsme procházeli už připravenou předzahrádkou. Michael byl trochu nesvůj. Nevěřil mi tolik, jak bych chtěla. Ale já se mu stejně nedivím. Musím si jeho důvěru získat zpět.
"Už jsme tam? Začíná mě trochu svědit nos,"zasmál se a pořádně mi stiskl ruku.
"Skoro, ještě vydrž, pak se klidně poškrábej." Představa, jak se škrábe na nose, mě z neznámého důvodu rozesmála.
Došli jsme až k místnosti, kde to všechno mělo vypuknout. Před dveřmi jsem mu šátek sundala z očí, a jakmile chtěl promluvit, položila jsem mu prst na ústa. Třikrát jsem zaklepala na dveře a otevřela je. V místnosti byla tma a Michael byl trochu nesvůj.
"Tam mám jít? Nechceš jít spíš první?" pousmál se a nabídl mi, abych šla první. Něco mi říkalo, že se bojí tmy.
"Kdybych šla první, tak by ta věc zakousla nesprávnou osobu," zasmála jsem se a šťouchla do něj, ať už tam prostě vleze.
Hned, jakmile jeho noha překročila práh, v místnosti se rozsvítilo, až to všechny na okamžik oslepilo. Než se stihl Michael rozkoukat, všichni jsme s obrovským nadšením zvolali slova, která patří jen a jen jemu:
"Všechno nejlepší, drahý Michaeli!" Všichni to řekli ve stejnou chvíli a sborovým dojmem byl ohromně dojatý. V jeho očích se zaleskly slzy a s obrovským úsměvem sledoval všechny ty děti, postižené a také své nejbližší přátele, jak s radostí oslavovali jeho narozeniny.
Uprostřed místnosti se tyčil 4 patrový dort s marcipánovými čísly 28 na vrchu. Kolem bylo položeno (zřejmě) 28 svíček a Patrik je jednu po jedné zapaloval. Z reproduktorů se ozývala píseň Ben z jeho dětských let.
Po jeho tváři mu pomalounku stékaly malé slzičky štěstí. Opatrně jsem k němu přistoupila a jemně mu jedním prstem přejela po tváři. Když zaregistroval, že tím, kdo mu stírá slzy, jsem já, okamžitě mě chytil do náruče a začal se se mnou točit.
"Já tě tak miluju!" radoval se a z očí mu stále stékaly slzy. Plakat nepřestával a mě znovu zahřálo u srdce, že z toho má ohromnou radost.
"My tě taky milujeme," usmála jsem se, když mě položil, a ukázala na všechny lidi za mnou.
"Hodně štěstí, Michaeli!" zaradovala se Melanie, která měla mezi hosty hlavní úlohu. Byla jsem tak ráda, že dorazila.
"Melaný!" zaradoval se Michael a i tu pořádně objal. Políbil ji na tvář a z očí mu sršela neskrývaná radost. Bylo na něm hodně vidět, jak z toho všeho je úplně mimo.
V tu chvíli se kolem Michaela nahrnuly spousty dětí. Každé z dětí objal snad i dvakrát. Musím uznat, že takhle šťastného jsem ho nikdy neviděla.
S dětmi si povídal o zelené trávě, o jeho oblíbené opičce Bubblesovi či o jeho přátelích a hudbě, kterou ze všeho nejvíc tak miluje. Povídal si s nimi o pohádkách, které vznikly až v tu chvíli, kdy je vyprávěl. Věnoval pozornost každému dítěti.
Když se blížil večer, děti musely jít spát. Dodržují tu večerku, kterou nechtějí porušit ani ve chvíli, kdy se děje něco opravdu neobvyklého.
Michael se na mě najednou otočil s prosbou v očích.
"Ady, myslíš, že bys mě tu mohla provést?" usmál se a zastrčil mi neposedný pramínek vlasů za ucho.
"Klidně," usmála jsem se na něj a vzala ho za ruku. Ukázala jsem mu jídelnu, společenskou místnost, a aby mu nebylo divné, jak tohle všechno vím, vysvětlila jsem mu, že jsem sem často chodila za jednou nemocnou pacientkou, která je už bohužel po smrti. Neřekla jsem mu, že zde byla má sestra, kterou nám všem má matka utajovala. A aby se dozvěděl celou mou minulost se všemi detaily, nikdy bych se mu už nedokázala podívat do očí.
"A tamty dveře? Stále přecházíš ty dveře, jako by tu nebyly," nevinně se usmíval a ukazoval na dveře, kde měla Adriane… tedy vlastně Arra, pokoj.
"Na ty bych málem zapomněla," maskovala jsem své znepokojení. Tenhle pokoj jsem mu ukazovat nechtěla. Už jen z toho důvodu, že Arra byla skoro stejná jako já, když mi bylo 16 let. V té době mě Michael znal víc než dobře. Teda… před mými 16tinami ano. A že se jmenovala stejně, jako já? To mu bude také vrtat hlavou.
"Tak už pojď," vytrhl mě z mého přemýšlení a mířil k těm dveřím. Dívala jsem se do země a tentokrát on vedl mě, ne já jeho. Sáhl na kliku a pomalu otevřel dveře. Náhle se zastavil a skoro až přestal dýchat. Já teprve teď zvedla hlavu. Rudé okvětní lístky růže byly snad na každičkém kousíčku podlahy. Celé růže byly pověšeny na všech různých poličkách, vázách připevněných na zdech a několik obrazů, na kterých se zračila dospívající usměvavá Arra. Pod tím největším, položeným na čele postele, bylo na velké černé desce napsáno bílou fixou:
"Vždy Tě budeme milovat, Adriane. My jsme Tvá pravá rodina. S Láskou k Aře:" A pod tím byli podepsáni snad všichni, kteří Adriane jakkoliv znali. Pamatuji si, jak jsem to podepisovala i já. Teď budu pevně doufat, že to nezačne zkoumat. Zdejší personál tu nezná, tak by ho to zajímat nemuselo.
"No páááni! Tu… Adriane… muselo mít rádo hodně lidí. Celkem by mě zajímalo, kde měla svou genetickou rodinu," zamumlal zamyšleně a díval se na dívku, která mu někoho velice připomínala. "A je ti hodně podobná… dokonce se i stejně jmenuje. To je náhodička, že?" usmál se Michael a já v tu chvíli byla neuvěřitelně ráda, že má hlavu plnou svého štěstí a radosti, že mu nedochází zcela viditelné věci.
"Taky jsem si to říkala, když jsem to tu poprvé viděla…" přiznala jsem potichu.
"Tak jak jsi mohla na tenhle pokoj zapomenout? To je ten nejkrásnější pokoj v téhle budově a ty bys na něj málem zapomněla?" Tohle mu divné bylo. Nebylo mu divné, že jsme s Arrou měli stejné oči, stejný pohled, stejnou barvu vlasů a stejný tvar obličeje. Že se jmenujeme stejně. Ale tahle - podle mě ta nejmenší věc - mu došla.
"Asi jsem moc myslela na dnešní oslavu, na ty chichotající se děti, než na smutnou vzpomínku po nejoblíbenější dívce v této budově." A k tomu i přikývl.
"To je pravda," přikývnul znovu a pořádně mě vzal kolem ramen. Přitiskl si mě k sobě. "Co takhle jít spočítat, kolik tam má podpisů?" Na to jsem ale musela rychle reagovat. Nemůžu riskovat to, že tam uvidí mé příjmení i se jménem. To už by bylo moc divné.
"Je jich tam přesně 65. Počítala jsem to nedávno. Nemusíme to přepočítávat," usmála jsem se, vzala ho za ruku a ukázala na růži, která ležela na rámečku její fotografie. "Tu jsem tam dala já," pousmála jsem se a po chvilce i gratulovala, že jsem odvedla konverzaci jiným směrem.
"Opravdu? A také je z nich nejkrásnější," pochválil mě a vášnivě políbil. Užívala jsem si jeho polibky a snažila se, aby to cítil úplně stejně.
"Teď už ale půjdeme. Zdejší personál by ti chtěl předat některé dárky, někdo i fotky a také autogramy pro své děti," pousmála jsem se. Hold i tenhle den se neobejde bez nějakého toho focení, ale co se dá dělat. Hlavně… slíbila jsem jim to. Naštěstí ani jeden z nich není řvoucí fanynka, takže v tomhle je ten kontrastní rozdíl.
Když jsme sešli dolů, stalo se to, co jsem mu říkala. Všichni mu povídali o svých dětech, o tom, jak i oni sami mají jeho CDčka a jak dlouho mu i fandí. Když tohle všechno bylo za ním, zeptal se zdejší nejstarší pracovnice, jestli neví něco o Adrianě. Chvíli na něj vyjeveně koukala, protože měl přece svou Adriane hned vedle sebe. Ale z mého prosícího pohledu pochopila, o koho se jedná. Rychle jsem kývala hlavou v nesouhlas a doufala, že mě pochopí. Byla jsem zoufalá. Opravdu nechci, aby se tohle dozvěděl. Ne teď, ne v tuhle chvíli a ne tady.
"Byla to ta nejlepší holčina, kterou jsme tu kdy měli," kývla v souhlas a podívala se na mě s milým úsměvem. "Její rodiče se jí vzdali už, když jí byly 2 nebo 3 roky. Řekly, že si pro ni přijdou, až budou mít víc peněz… ale… narodila se jim jiná dcera… a tuhle Adriane nechali na pospas osudu." Když to všechno dovyprávěla, byla jsem tak ráda, že vynechala všechny části, které se týkaly mě. Byla jsem jí za to opravdu vděčná.
Kolem 10 hodiny večerní jsme nastoupili zpět do auta a řidič nás vezl do nějaké restaurace, kterou mu už sdělil Petr, který sem mimochodem taky později dorazil. Musím uznat, že se tenhle večer hodně povedl. Tedy aspoň na Michaelově obličeji to bylo moc vidět. I slepý by poznal, že je Michael víc než šťastný. Celou cestu jsme se drželi za ruce a sem tam i políbili. Byla jsem tak ráda, že to všechno už je za námi. Že to těžké je za námi. Těšila jsem se, až mu povím tolik věcí, o kterých ještě neví. Ale nesmím to všechno uspěchat. Je také možné, že bych se mu pak i znechutila a to já opravdu nechci. O to opravdu nestojím.
úplně vidím jak mikovi jiskří očíčka 
promiiň, že to tak trvalo ^^'
HanisShka
No hurá,hurá to je super že si zase přidala díleček,ale musím se přiznat,že sem se po tak dlouhé době docela ztrácela,ale já se zase najdu neboj,jinak moc pěkný díleček úplně vidím ak Mikemu jiskří očička když zvolají všechno nejlepší Miku!!!!
