Má první konference

8. září 2018 v 13:20 | HanisShka |  Můj deníček
Jak tomu bývá, máte někdy pocit, že už se v práci nemůžete posunout dál. Jednak z toho důvodu, že na sebe máte nabaleno tolik povinností, že byste si nedokázali představit ještě nějakou práci navíc, jinak byste museli v práci trávit dny i noci.

A pak z druhého pohledu, kdy opravdu máte šéfa na nic, který vás prostě drží na jedné jediné pozici, nepřidává peníze ani práci a vy se dostáváte do takzvaného stereotypu. A to se mi naštěstí vyhnulo.

S prvotní vyhlídkou nastoupení do práce jako asistentka obchodního oddělení v jedné, zatím, nejmenované firmě, jsem měla výhledy spíše základní. Prostě budu sedět u počítače, vystavovat faktury, komunikovat se zákazníky, zadávat objednávky a všelijaké takové ty základní kancelářské povinnosti.

Opak se po nějaké chvíli stal pravdou. Najednou to nebylo jen papírování, byly to webové stránky, grafická podpora společnosti, marketingové zázemí a já si uvědomila, že už nejsem jen ledajaká asistentka obchodního oddělení.

Postupem času vzrostlo množství práce a naštěstí to vyvolalo i jiné své zvýšení náležitostí k tomu. Nakonec jsem myslela, že skončím tak, že si budu vybarvovat své produkty pro potřeby obchodního oddělení, tvořit katalogy, marketingové prospekty a dělat záložní podporu i v tom, že jsem ve své práci rychlá.

A co mě nepřekvapí? Mohla jsem jet na konferenci, kde jsme působili jako vystavovatelé produktů naší společností. A světe div se? Bavilo mě to! Poslední dobou sice nejsem ten typ člověka, který se rád usmívá, ukazuje, komunikuje s lidmi a zve je na společnou konverzaci, ale tam se patrně probudilo mé staré já a zase jsem mohla využívat toho, že aspoň v některých hloučkách lidí jsem se stala středem pozornosti.

Tím bych chtěla tento článek ukončit a říct vám jeho pointu. Nejde o to, jakou pozici děláte, jestli máte výhled na kariérní růst nebo ne. Pokud ale máte solidárního šéfa, který někdy má sice své dny, tak můžete zažít to, o čem si jiní mohou nechat jen zdát. A já se těším na další konferenci příští týden.

Vaše HanisShka
 

Dukanova dieta - dlouho to tu nebylo?

7. září 2018 v 17:15 | HanisShka |  Můj deníček
Zdravím,

ani jsem se vám nepochlubila, když jsem napsala asi dva články o Dukanově dietě, jak jsem vůbec dopadla.

Asi začnu tou lepší stránkou. Prvních 6 dní byla katastrofa. Člověk, jako já, který je závislý na sladkostech a nedokáže si život bez nich představit, opravdu trpěl. První tři dny se pomalu nedaly přežít, ale když jsem zjistila, že i za 3 dny jsem shodila asi 2,5 kg, začala jsem mít větší zájem. Po 6 dnech byla dole má první 4 kg. Po měsíci se z toho stalo 10 kg, po 2 měsících se to začalo nepatrně zpomalovat a po 3 měsících jsem měla dole 22 kg. A tím jsem skončila.

S přítelem se začlo až moc jezdit do kina, na večeře s přáteli (hlavně čína a pizza), nechybělo KFC ani Mc'Donalds a už to jelo. Váha se pomalu zastavila a po dalších 3 měsících se obrátila zase nahoru. A můžu si za to sama. Nevydržela jsem, nedokázala jsem už dlouho odmítat jídlo s tím, že se na ostatní budu jen dívat, jelikož jsme jezdili do restaurací, kde jsem si nemohla dát nic grilovaného, žádný zeleninový salát...

A tak jsem se nyní asi vrátila zpět na původní váhu. Možná ne, asi mi ještě 10 kg do původní váhy chybí, ale už se nevejdu do některého oblečení, které mi předtím bylo buď akorát nebo natěsno.

Naštěstí jsem dostala brilantní nápad. S naším novým životem (o kterým napíšu až v dalším článku) jsem se rozhodla přemluvit svého přítele a znovu vejít do Dukanovy diety s tím, že už v tom nebudu sama, co se týče ostatních aktivit (jinak v tom byla celá má rodina, ale když jedete s přítelem často pryč, o to je to horší). Když si to tak zpětně vezmu, bohužel na mě bral ohledy jen ze začátku.

Tímto bych si chtěla slíbit, tímto článkem, že začínám znovu a tentokrát budu mít svých vysněných 75 kg!

Vaše HanisShka

Že by návrat?

5. září 2018 v 16:15 | HanisShka |  Můj deníček
Ano, už to tu bylo několikrát. HanisShka slibovala návrat, dva až tři dny psala články a pak se na to zase vybodla. Už ani nepíšu povídky. Z holky, která s rozzářenýma očima sledovala, jakou má návštěvnost a hlavně ZPĚTNOU VAZBU ve svých 15 letech, se stala 24 letá koza, která doufá, že jednou se aspoň trochu znovu vyšvihne na tom blogu.

A když ne na blogu, tak aspoň vydá knihu.

A když nevydá knihu, tak aspoň složí, nahraje a nazpívá svou vlastní písničku.

A když už nesloží, nenahraje a nenazpívá svou vlastní písničku, bude mít alespoň pohádkovou svatbu.

A když už nebude mít svou vysněnou pohádkovou... to už by stačilo, v jednom článku je toho pesimismu až až...

Každopádně si myslím, že můj život začíná být zajímavější, než předtím. Vlastně on začal být zajímavý od té chvíle, kdy jsem si rok po mém nevydařeném tříletém vztahu našla přítele, který je schopný mi splnit cokoliv, co mi na očích vidí (teda až na to hlazení zad po večerech...).

Myslím, že už zažívám mnoho věcí, o které stojí za to, se s vámi podělit.

A když už to za to nestojí... aspoň budu mít svůj veřejný deníček, na který se po několika letech podívám, usměju se a řeknu, že aspoň tohle bylo mé mistrovské dílo.

S pesimismem končím, to bylo jen něco na úvod. Těším se na vás v dalším článku a doufám, že se alespoň trochu dostanu zpět do vašeho podvědomí.

S pozdravem, Vaše HanisShka
 


Snaha o miminko

4. září 2018 v 16:02 | HanisShka |  Můj deníček
Vždy mám jednou za čas takový menší záblesk, srdce zaplesá a zavede mě na blog.cz. Jak už tomu tak bývá, tento záblesk bude trvat jen chvíli a pak zase zmizí. Proč ale nevyužít rovnou tématu týdne, když se k mému "znovuzrozenému" článku opravdu hodí?

Nejprve jsme to tajili. Tajili jsme s přítelem to, že se snažíme o miminko. Oba jsme na to urputně mysleli a těšili se, že to bude tak jednou, dvakrát a dětátko bude na světě (tedy v bříšku), ale opak je pravda. Snažíme se už bezmála 8 měsíců a ani dovolená, kdy jsem úplně vypla, nepomohla.

Ale někdo si může říct "To je ještě málo holka, to bude dobrý...". A má pravdu, případů, kdy se vlastně snažíte o mimi více jak rok nebo dokonce dva roky, těch je opravdu mnoho a i doktorka mi řekla, že 8 měsíců je ještě málo.

Každopádně tímto článkem jsem chtěla říct, že naděje umírá poslední a i když z toho někdy jste opradu na dně (a teď nemluvím o naší snaze o miminko), můžu vám říct, že se to obrátí a bude to dobrý.

Podělte se i vy o to, jak jste se snažili o miminko, tedy pokud tento článek zrovna nečte 16 letá holčina. A podělte se také o to, copak z té snahy vzniklo, protože věřím, že se to jednou povede každému, ať už jakýmkoliv způsobem.

S pozdravem, Vaše HanisShka

T.racingbrothers - Night of carts

22. února 2018 v 8:00 | HanisShka |  Můj deníček
10. 2. 2018, v neděli v Mladé Boleslavi, OC Olympia, už od 7 hodin večer se začalo sjíždět neskutečné množství aut od obyčejných škodovek až po nadupané tuningové káry.

S mým přítelem a skvělou partou přátel jsme se rozhodli, že se na tuhle akci pojedeme také podívat. Ve složení 4 oktávek a jedné tigry jsme vyrazili.

Na akci jsme dorazili s velkým předstihem. Stihli jsme se najíst, podívat po obchodech (ne, že by to kluky bavilo) a dělat si srandu v oddělení dětských hraček obchodu Albert.

Byli jsme opravdu překvapeni ve chvíli, kdy jsme asi po dvou hodinách vylezli z centra ven a před námi se rozprostíralo barevné parkoviště. Nutno podotknout, že nešlo o žádná prdítka, žádná autíčka s žárovičkami, ale opravdové káry.

A jak to vůbec na té akci vypadalo? Podívejte se sami :)


Soutěž o cenu v hodnotě 2000 Kč!

4. ledna 2018 v 6:50 | HanisShka |  Můj deníček
Ahoj lidičky,

jelikož mě přítel opravdu dokopal do natáčení videí, rozhodla jsem se, že s tím už konečně aspoň trochu rozjedu svůj blog a budu pravidelně vydávat. Vím, že tak úspěšný blog, jako tomu bylo několik let zpátky, už nikdy mít nebudu.

V prvním článku bych se s vámi chtěla podělit o jednu soutěž. Každý z nás to zná - něco si přejeme a stejně to nedostaneme. A tak si to přejeme znovu - a zase to nedostaneme. Vánoce nejsou o dárkách, to víme všichni, ale potěší, když dostanete něco, co potřebujete.

Proto jsme se s přítelem rozhodli, že pro vás uděláme soutěž. Jedná se o libovolnou věc, která bude mít hodnotu max. do 2.000,- Kč a my vám ji tak můžeme splnit.

Veškeré podmínky jsou v popisu videa a jsou tam i řečena.

Soutěž končí 30. 1. 2018 - DRŽÍM VÁM PALCE!



Znáte takový ten pocit pravé lásky?

18. září 2017 v 9:33 | HanisShka |  Můj deníček
Znáte ten pocit, kdy si myslíte, už víc zamilovaný býž nemůžete?

A znáte ten pocit, kdy si uvědomíte, že opak je pravdou?

Můj přítel má problémy mi říct věci ohledně citů do očí a tak raději volí tu psanou mluvu, i když se vidíme každý den a činy to dávají jasně najevo, naše pocity.

Každopádně... asi jsem zjistila, že jsem se opravdu zamilovala. Že tohle je ten pravý. Ten pocit, kdy čtete ta nejkrásnější slova na světě a nevědomky při tom brečíte. Ten pocit, kdy vám sama od sebe vyskočí po těle husí kůže a zjistíte to až tehdy, kdy se podíváte na chvíli mimo a pohled zabloudí na vaše ruce. Ten pocit, kdy vidíte ta bezpečná a zároveň nebezpečná slova, že vy jste tím jediným člověkem, kterého vaše polovička chce.

A když po přečtení těchto slov ucítíte strach? Obavu, aby se něco nepokazilo? To je asi to nejlepší, co můžete cítit. Protože tím ještě víc zjišťujete, že právě on za to všechno stojí!

Tenhle pocit jsem nikdy v životě nezažila, až teď. A proto mi přišlo rozumný, o tom napsat.

Raego je zpět v ČR aneb jak konečně poznal mého přítele

4. září 2017 v 13:30 | HanisShka |  Můj deníček
Raego je po roce zpátky v České republice. Strašně jsem se na něj těšila, protože spojení jen přes messenger - bylo to utrpení, co si budeme povídat.

Vrátil se zpět člověk, na kterého jsem se vždy mohla spolehnout a on, doufám, na mě také.

Když jsme si spolu volali, poznal snad všechna má odbobí - od rozchodu s Filipem, přes veškeré osobní problémy až po seznámení s budoucím přítelem a následné vkročení do nového vztahu. Hrozně jsem se těšila, až ho Raego pozná a až přítel pozná Raega.

Myslím, že více se k tomu už říct nedá. Přítel o tom natočil vlog a tak se můžete podívat, jak to v Pelhřimově probíhalo.


Jedna z nejtěžších zkoušek v mém životě!

4. září 2017 v 11:17 | HanisShka |  Můj deníček
Jelikož je můj život dlouhý teprve 23 let, je jasné, že toho za sebou ještě moc nemám. Od 18 jsem stále v té stejné práci, stále bydlím u rodičů a vesměs toho moc zodpovědného na sobě nenosím, když nebudu počítat soukromé problémy.

Teď ale stojím před prahem, který se bojím překročit.

Jedná se o to, že již 5. rokem pracuji u stejné společnosti a myslím, že mé výkony a zvyšující se zkušenosti a nároky na pracovní náplň, by mohly odpovídat vyššímu platovému ohodnocení v základu (ne v prémiích, když dojde do tuhého - hypotéka, mateřská atp. - vše se počítá ze základu a nikoho nezajímá, že dostávám i prémie). Dnes je ten den D, kdy se půjdu s paní šéfovou dohodnout na nových podmínkách.

Z čeho mám vlastně strach? Nemám strach z toho, že si tímto podkopnu nohy a přijdu o práci, což by bylo nepřípustné - jde o to, že tuhle společnost mám opravdu ráda a nechci z ní odejít, ale ne za cenu toho, že se má práce bude navyšovat a mé ohodnocení zůstane stále stejné. To se prostě nedělá a vím, že o mě mají zájem i v jiných pracích, kde bych na tom s penězmi byla daleko lépe - byla bych v tom českém "průměru" (který nevím, kde se bere, protože většinu lidí, co znám, je tedy hodně podprůměrný).

Držte mi tedy palce a určitě dám vědět, zda jsem uspěla nebo zda si musím hledat novou práci.

Jak jsme se museli dostat z Anděla na Černý most za 20 minut!

1. září 2017 v 18:00 | HanisShka |  Příběh ve fotografii
Milí drazí. Byl to ten nejlepší a zároveň nejhorší a nejdražší den v mém životě.

Poprvé v životě jsem viděla naživo pražský Vánoční stromeček na Staromáku - nic výjimečného, ale na druhou stranu to výjimečné bylo.

Byla jsem tam se svým přítelem, se kterým jsem chtěla strávit hezký večer v Praze (kam se opravdu jen tak nepodíváme). Později večer jsme měli jít do kina na Underworld 5, ale na Černém Mostě byly nevyhovující hodiny.

A tak jsme se rozhodli, že pojedeme na Anděla a ještě předtím, než půjdeme na film, si projdeme obchody, skočíme si na večeři a tak podobně. Vzali jsme tam s sebou i svou kamarádku.

Tak trochu jsme ale nepočítali s tím, že metro zavírá před půlnocí a že se musíme dostavit na Černý Most dříve, než nám zavřou parkoviště a otevřou ho až ve 4 hodiny ráno. No, poslední metro jsme samozřejmě nestihli. A za 20 minut jsme museli po Praze nějakým způsobem zvládnout cestu na Černý Most. Ale jak, když jsme chudí jak kostelní miši a musíme počítat každou korunu...

Kam dál